Nová deska kapely Priessnitz je jako dobrý učitel, který umí vysvětlit složitou látku

Není to dobrá zpráva. Album nazvané Beztíže, jež nyní vydala skupina Priessnitz, má být jejím posledním. Přitom je to výborná nahrávka.

Obě hlavní postavy, které v kapele působí téměř tři desítky let − zpěvák a textař Jaromír Švejdík a kytarista a skladatel Petr Kružík −, sice konec oznámily odhodlaně, ale nikoliv jednoznačně. Možnost, že ještě někdy nějakou hudbu společně udělají, tito dva nevyloučili, jen to nepovažují za pravděpodobné − vzhledem k věku padesát plus a vytížení v jiných směrech.

Předešlé album Stereo nahráli před deseti lety, a nebýt filmu Alois Nebel z roku 2011, který vznikl podle Švejdíkovy výtvarné předlohy a vyvolal nový zájem o hudbu Priessnitz, možná by kapela už dávno neexistovala.

Role Jaromíra Švejdíka alias komiksového kreslíře Jaromíra 99 je v tomto znovuvzkříšení nezastupitelná. Jenže co by byli Priessnitz bez Kružíkovy tak charakteristické kytary? Ostatně i jeho hudba zní v Nebelovi.

I když Švejdík by jako svérázný písničkář ze scény nezmizel. Dokázal to především s kapelou Umakart, která se také podílela na slavném comebacku zpěváka Václava Neckáře, souvisejícím právě s ústřední písní z filmového Aloise Nebela − Půlnoční. Velkém nadgeneračním hitu, jakých v historii české pop-music zas tolik není a jehož autorem je právě Švejdík s hudebníky z Umakartu, s nimiž následně připravil i Neckářovo album Dobrý časy. Jeden z nejsilnějších titulů ve zpěvákově padesátileté diskografii.

Priessnitz v polistopadovém Československu vedle třeba levitujících kytar Ecstasy of Saint Theresa či progresivního popu Tiché dohody spoluvytvářeli zvuk nové doby. A dodnes vydrželi zřejmě proto, že umějí stárnout, aniž by ztratili autenticitu.

Už dávno opustili divočinu svých prvních alb z počátku devadesátých let, kdy horečnatě sázeli jedno za druhým. Ovšem slavnějšími se Priessnitz stali teprve skoro o dvacet let později, kdy se období mezi vydáváním alb prodlužovala a koncerty se stávaly spíš občasnými svátky.

Širší povědomí o Priessnitz svými populárními komiksy vlastně "vykreslil" Jaromír 99. Už tím, že pocit z jeho výtvarné tvorby se překrývá s pocitem z písní Priessnitz.

V souvislosti s nynější deskou Beztíže i Švejdíkovou výtvarnou prací je paralela také v jakémsi odevzdaném postoji k obojí tvorbě. Jaromír 99 svou letošní retrospektivní výstavu v Brně nazval Nechte mě tady!.

Autor Aloise Nebela, Bonbera, komiksové verze Kafkova Zámku či knihy o Emilu Zátopkovi, který se teď chystá nakreslit příběh bratří Mašínů, tím chtěl říct, že se jako partyzán zakopal na místě a drží pozici. Tedy že jeho styl je v zásadě hotový, konečný.

Také deska Beztíže už kapelu Priessnitz nikam neposouvá. Beztíže je zakopaná stejně hluboko jako předešlá nahrávka Stereo, či dokonce už album Potichu z roku 1997, na němž kapela nabídla své písně v krotší akustické podobě.

Beztíže je vlastně výsostné poprockové písničkářství s názorem, jaké by se vešlo do úst kterémukoli zpěvákovi, jenž má hodně prožito a dokáže to do své interpretace promítnout − třeba Michalu Ambrožovi či Janu Saharovi Hedlovi.

Priessnitz už nejsou na Beztíži originální a to se paradoxně stává předností alba. Díky tomu je široce srozumitelné. Asi jako dobrý učitel, jenž umí jednoduchými slovy vysvětlit složitou látku, kterou definoval a popsal někdo před ním.

U dnešních Priessnitz je to ale zvláštní tím, že onu látku už v devadesátých letech definovali sami a teď ji trochu jinak znovu vykládají. "Konkurují" sami sobě, své jesenické minulosti spojené s legendou kapely z černých hor, kde často prší, válejí se mlhy a člověk se tu ztrácí v hlubokých lesích daleko od velkých měst.

Dávno už velkoměstský člověk Jaromír Švejdík dnes říká, že se Priessnitz deskou Beztíže vracejí ke svým počátkům a on sám k inspiraci až do vlastního dětství a mládí v Jeseníku. Posluchač třeba ze slunné Pálavy to ale může vnímat pouze jako zpěvákův intimní pocit a novou desku "přečte" jinak. Nevylučuje se to, byť třeba sudetská lokalizace v textech někdy probleskne jednoznačně: "Mám barák po Němcích, jednou vezmu benzin a celý to zapálím."

Ale písně Priessnitz dokážou zapálit především posluchače, a to zobecňujícími fragmenty ze všedních situací člověka. Texty strohé jako z lidových písní sugestivně načrtávají jednoduché momenty, které se mohou odehrát či být viděny kdekoliv a kdykoliv.

Na konci každého města narazíme na staré továrny, hangáry nebo "auťáky rezavý". Každý z nás si jednou uvědomí, že "už to má spočítaný". Na kdejakém poli stojí starý strom, z něhož je vidět "za obzor". Kdekdo se cítí ve světě dávno ztracený nebo si připadá jako bezruký, protože se blízké osoby nemůže z nějakého důvodu dotknout. Snad každý býval někdy šťastný, křehký, mocný i krásný, ale pak pomalu a nesměle odchází, zatímco místa, jimiž prošel, zůstávají. A tak dál.

Deska Beztíže se spolehlivě točí jako Země pořád dokola. Z pohledu jednoho krátkého lidského života je to setrvalá jistota. Beztíže naplňuje očekávání natolik, že po tomto posledním Priessnitzově zábalu posluchač nezůstane prázdný. Spíš přetéká. Není to dobrá zpráva?