Recenze: Do Tančícího domu se nastěhovala Chobotnice i Rejnok Jana Kaplického

Barvu, barvu a více barvy, nejen architektovu šedou," křičí ze zdi uvnitř pražského Tančícího domu jeden z mnoha citátů architekta Jana Kaplického. Pořadatelé jemu věnované výstavy si to vzali k srdci. Přehlídka fotografií slavných realizací, skic i ukázek Kaplického designových a módních návrhů září všemi barvami − avšak rafinovaně. Nikoliv pouťově. Stejně jako jsou architektovy budovy fialové nebo žluté.

"Johan viděl budoucnost, žil ve snu, který se měl v budoucnu odehrávat," říká architektka Eva Jiřičná, která se na vizuální podobě výstavy nazvané JKOK − Nekonečno Jana Kaplického také podílela.

Tři podlaží Galerie Tančící dům dělí výstavu autora, jenž zemřel roku 2009, do tří kapitol: v přízemí jsou fotografiemi, kresbami i slovem představeny Kaplického nejslavnější architektonické realizace i návrhy, které zůstaly jen na papíře.

Obří žlutá Chobotnice poskládaná z kostiček lega doprovází vizuály z roku 2006 k diskutované Národní knihovně, jež měla stát na pražské Letné. Pozornost věnovaná Chobotnici ale není přehnaná, je zřejmé, že v pozůstalosti architekta zůstalo mnoho dalších pozoruhodných věcí, i když český pohled na Jana Kaplického, který se po své emigraci v roce 1968 prosadil v Londýně, se většinou přes oblý vrcholek takzvaného blobu nepřenese.

Do Tančícího domu se nastěhovala Chobotnice i Rejnok Jana Kaplického

Z vedlejších fotografií se blýská organická fasáda obchodního domu Selfridges v Birminghamu posetá talíři. Kousek dál je k vidění další Kaplického triumf − Lord’s Media Centre na londýnském kriketovém stadionu. Je tu také Green Bird, stopatrový falicky zakulacený věžák opírající se o "nožky", z nichž jedna ladně překlenuje Temži. Ani tento londýnský projekt nebyl realizován − možná vadil erotický podtext, který je patrný u většiny architektových návrhů.

V suterénu galerie se připomíná Kaplického rodinné zázemí, jsou tu práce obou rodičů, kteří byli výtvarníky. V prvním patře jsou k vidění architektovy méně známé designérské práce, módní návrhy a také futurologické vize, které Kaplický s velkou vážností celý život zakresloval a v zakázkách dál rozvíjel.

Opakovaně například kreslil dům jako oblé, zčásti prosklené hnízdo, které trčí na tenkých nožkách ukotvených na skalnatém pobřeží několik metrů nad mořským příbojem. Stejný tvar jako Kaplického vysněné domy má také jeho čajová souprava, která je nerovnoměrně vypouklá − trochu jako bříška nafouklých žab.

"Nechtěli jsme Jana Kaplického až příliš adorovat. Místo toho se snažíme představit hlavně jeho myšlenky, vize a způsob práce," říká Alan Záruba, spoluautor výstavy, která připomíná pomalu se blížící Kaplického nedožité osmdesátiny.

Eva Jiřičná, někdejší Kaplického partnerka, jež se rovněž uchytila po své emigraci v Londýně, vysvětluje iniciály v názvu výstavy: "Jednou mi Johanova maminka vyprávěla, jaký prožívala strach, když její sedmnáctiletý syn vycestoval s Čedokem do USA. Za celé tři týdny o sobě nedal vědět, teprve dva dny před návratem poslal pohled se zprávou JK OK."

Kaplického styl přibližuje také fototapeta s interiérem londýnského − v současnosti již zrušeného − ateliéru Future Systems. "Svůj stůl měl až vzadu, zhruba uprostřed byla sněhobílá pohovka, kde sedával s hosty nebo klienty. Na zadní stěně byla spousta zahraničních časopisů, aby všichni spolupracovníci, kteří byli i o třicet čtyřicet let mladší, mohli studovat, co se děje ve světě," říká Záruba, který ateliér několikrát navštívil.

Vzpomíná také na růžový koberec, po kterém se muselo chodit bez bot. "Ty všichni příchozí nechávali u recepce," dodává s úsměvem Záruba. Podle něho Kaplický rád kreslil skici a vizualizace, ale následná realizace ho už tolik nebavila, tu přenechával ostatním. "Byl víc umělcem, nebyl moc stavěný na kompromisy. I proto má tak málo realizací," dodává Alan Záruba.