Taneční Spitfire Company na jevišti při krocení koní doprovází hudebníci z Orchestru Berg

Větší avantgarda se v Česku nenajde. Na podlaze potažené zrcadlovou fólií pět tanečníků tepe neklidnou energií. Obtéká je jiskrná hudba osmi na scéně přítomných orchestrálních hráčů. Nad hlavami je v živé projekci sleduje režisérovo oko. A ze stran šerého předpolí jeviště září několik obrazů.

Všechno − hudba, tanec i vizuální umění − je původní, vytvořené právě pro toto představení na téma touha. Spolupracovala na něm dvě česká mezinárodně uznávaná tělesa, taneční skupina Spitfire Company a Orchestr Berg. Inscenace nazvaná Constellations I., Before I Say Yes, k níž se přidal i japonský výtvarník Takao Kanemachi, má tento týden tři premiérové večery. Třetí premiéru, která je zároveň v tomto roce posledním představením, dnes uvede pražské divadlo Ponec.

Podložím vrstevnaté inscenace je původní hudba klavíristy a skladatele Michala Nejtka, jednoho z nejplodnějších současných autorů. Proslul mimo jiné spoluprací s kapelou Plastic People of The Universe, hrál s řadou jazzových sestav či s Agon Orchestra, pro který, stejně jako pro Berg, také komponuje.

Taneční Spitfire Company při krocení koní doprovází hudebníci z Orchestru Berg

Dalších 7
fotografií

Nejtek rovněž často píše hudbu k divadelním inscenacím, tentokrát to ale bylo jiné. "Místo abych dostal scénář, musel jsem si nějaký obsah dotvořit sám," říká skladatel, který měl od režiséra skupiny Spitfire Petra Boháče k dispozici pouze pět abstraktních témat − pět podob lidské touhy. Těmi jsou touha po radosti, smrti, vášni, spánku a naplnění.

Druhým zadáním bylo, aby Nejtek stvořil hudbu minimalistickou, a tak skladbu napsal pro osm hudebníků. "S osmi hráči už se dá pracovat komplexně, mám k dispozici všechny barvy orchestru, které potřebuji," říká skladatel, který plně využívá variabilitu Bergu.

Hudebníci občas vymění klasické nástroje za elektrickou kytaru nebo hadici, která roztočená nad hlavou vydává hučivý zvuk. A také mezi sebe pustili remix, jehož elektronické samply překvapivě hladce doplňují instrumentální zvuk.

Minimalismus a abstrakce byly mantrou také pro choreografii. "Už jsem byl unavený z vyprávění," říká režisér Petr Boháč, který se Spitfire dříve vytvořil například představení o Parkinsonově nemoci nazvané One Step Before The Fall, na němž spolupracovala hudebnice Lenka Dusilová.

Novinka zvaná Constellations je zcela bez příběhu, pět kapitol neříká žádné poselství, jen rozdmýchává touhy. Nejobtížnější pro režiséra a tvůrce konceptu prý byla kapitola věnovaná eutanazii. "Nakonec jsme si definovali, že na rozdíl od sebevraždy je eutanazie touha být spolu, když někdo umírá," říká režisér, kterému právě tato odpověď dala klíč k zamýšlenému konceptu.

Být spolu, propojeni, naladěni na stejnou frekvenci, to je "konstelace". Prostředkem k dosažení je pulz, který se v pohybech tanečníků neustále objevuje. Chvílemi je to jen chvění, v jiných momentech se mění v synchronní pulzující pohyb, který ve vrcholných chvílích splývá s hudbou a přelévá se do hlediště.

"Pozoroval jsem jednou plnokrevné klisny. Tepou, přešlapují, neumí se zastavit, nikdy se neuklidní," popisuje režisér silný vjem, který se snažil přenést na jeviště. "Chytáme v sobě splašeného koně."