Nekrolog: Kytarista Radim Hladík dokázal zastavovat čas, aniž by zůstával včerejším

Nebyl vysoký, ale byl velký. V tom se "rozměry" podobal například Karlu Krylovi. Kytarista Radim Hladík, který v neděli – týden před svými sedmdesátinami − zemřel na plicní nemoc cystickou fibrózu, hrál jinou hudbu než ikonický folkový bard. Stejně jako on ale patřil k zásadním tvůrcům zvuku druhé poloviny šedesátých let.

Hladík, lídr skupin Matadors a Blue Effect, byl především rockovým, artrockovým či jazzrockovým kytaristou. Nezapomenutelně však zasáhl také do českého folkového písničkářství spoluprací s Jaroslavem Hutkou, především na lidových baladách ze sbírek Františka Sušila a Františka Bartoše.

Kdekoliv se Radim Hladík dotkl kytary, zůstaly po něm hluboké stopy. Přitom nikdy nešlápl vedle. Stal se vzorem českých kytaristů, jejich nepřímým učitelem.

"Je to velmi kultivovaný hráč, který propojil klasickou a rockovou kytaru," řekl o něm v roce 1998 v rozhovoru pro Reflex Michal Pavlíček. "Osobně ho stavím na úroveň kytarových velikánů, jako je Jimmy Page nebo Jimi Hendrix. Pamatuju si, jak jsem v šedesátých letech chodil pod pódium a zbožně sledoval každý jeho kytarový grif."

Podobně, i když z nahrávek, se Radim Hladík učil od svých amerických či britských vzorů − B. B. Kinga, Alvina Leeho a především Jeffa Becka, o němž Hladík prohlásil, že je trochu surovec, i když prý v dobrém slova smyslu.

Spojení Hladíka, který vždy spíš působil jako skromný hybatel v pozadí, se slovem surovec nejde příliš dohromady, ačkoliv podle kronikáře Hladíkovy skupiny Blue Effect Ivo Marka koncem šedesátých let "Modrý stroj" všude boural sály. Obzvlášť v Polsku prý "kluci při destrukčních zvukových výronech brutálně hoblovali bedny a na závěr rozkopali bicí… Lidi šíleli nadšením".

Radim Hladík, který v Matadors začínal s britskou podobou rhythm and blues, měl ovšem také značně melancholické, ztišené polohy, které v uších jisté části publika dokonce překřičely rockovou dravost jeho zlatých prstů.

Osudově ty polohy zastupuje klidná instrumentálka Čajovna, v níž jako kánon s využitím playbacků Hladík navrstvil v jednoduchém motivu čtyři sólující kytary − bylo to v roce 1975 na jeho sólové desce, jíž slavil desetileté výročí na scéně a kdy svou hru improvizoval někdy i na šest kytar zároveň.

Čajovna je skladba krásná, proporčně čistá jako antická alabastrová socha. Jistý Hladíkův fanoušek o ní odůvodněně prohlásil, že jednou bude státní hymnou − tehdy vlastně ještě československou. Ostatně Hladík stejně výrazně jako do české scény zasáhl také do slovenské, když hrál a natáčel desky se zpěvákem Pavolem Hammelem a varhaníkem Mariánem Vargou.

Počátkem sedmdesátých let se na československou beatovou scénu zeptal Vargy časopis Mladý svět a slovenský klávesista ji ztotožnil s Hladíkem − jako by Hladík byl jejím synonymem. "To je (domácí beatová scéna) jenom Radim Hladík. Je to perfektní technik, proto nesmírně citlivý a přizpůsobivý hráč," odpověděl Varga.

Tehdy Hladíkovi i jeho generačním kolegům ještě rostly dlouhé vlasy, bigbíťáci si vyráběli umělé špičky na boty, v troubě pekli brýle, aby ztmavly jako ty Elvisovy, a tuzemská scéna byla rozdělena na dva tábory, vzpomíná na tu dobu zase výtvarník Petr Sís, který před svou emigrací do Spojených států vytvořil pro Modrý Effect obal desky Svět hledačů.

Podle Síse jedni fandili Olympiku a druzí Blue Effectu, jenž dostal pozvání do důležitého beatového klubu v Londýně.

"Všichni jsme si mysleli, že Radim Hladík je nejlepší světový kytarista, alespoň na úrovni Erika Claptona. Jenže jim ten Londýn na poslední chvíli zatrhli a mě bude do konce života mrzet, že se nedozvíme, jak by to bývalo dopadlo," vzpomínal Sís před devíti lety v rozhovoru pro deník Mladá fronta Dnes. Tehdy už světově uznávaný výtvarník a ilustrátor vydával svou knihu o životě za železnou oponou.

Hladík československou rockovou scénu přesahoval, ale v uzavřeném socialistickém státu nemohl naplno prokázat své umění. Zatímco třeba sportovci směli alespoň pod dohledem tajemníků létat na olympiády a světová mistrovství, čeští rockeři měli zakázáno odjet i do zakouřeného kapitalistického klubu.

Řada z nich tak po relativně šťastném období uvolnění šedesátých let a nástupu normalizace na rockovou kariéru rezignovala. Pokud neemigrovali, "přestoupili" do středního proudu pop-music, nebo muziku zabalili.

Radim Hladík patřil k hrstce těch, kteří vydrželi a přitom si zachovali osobní i hudební integritu.

Po celou dobu navíc Hladík udržel značku Blue Effect aktivní. Pod vlivem společenských okolností jen byla nucena se proměňovat na Modrý efekt či M. Efekt. A i když to před čtvrtstoletím už vypadalo, že se personálně a hudebně neustále se proměňující kapela rozešla navždy, našel Hladík řešení ve spoluhráčích o generaci mladších.

Dominoval jim Jan Křížek z kapely Walk Choc Ice v roli energetické bomby, která v napojení na Hladíka vytvořila z Blue Effectu skvělou koncertní atrakci. Ta sice čerpala především z Hladíkovy minulosti od šedesátých do osmdesátých let, kdy Blue Effect vyzkoušel skoro všechny podoby rocku, ale přesně se strefila do základní životní potřeby rockového posluchače − retra i návratu ke kořenům.

Radim Hladík tak dokázal zastavovat čas, aniž by zůstával včerejším. To jen včera se mu zastavilo srdce. Ale čas jeho hudby nevypršel.