František už nyní chybí, a nejen církvi. Byl to papež, který skutečně pochopil výzvy doby a nebál se na ně reagovat

Na Velikonoční pondělí zemřel po těžké nemoci papež František. Jeho dvanáctiletý pontifikát se nezapíše do dějin jednorázovým gestem, razantní institucionální reformou, zavedením nové liturgické formy. Z mnoha důvodu se nicméně lze domnívat, že navzdory tomu zaujme v dějinách zásadní, důležité a pozitivní místo jako papež, který skutečně pochopil výzvy doby a nebál se na ně adekvátně reagovat.

A právě proto, že zdědil ve své pozici církev, která se tomu dlouho vyhýbala, příliš pohlcena sama sebou, rozhodl se vědomě a odpovědně, že nejprve musí změnit mentalitu, rozhýbat zatuhlý kolos, vnést život do organizace, která se v minulosti tak dokonale zorganizovala, že v ní nezůstal skoro žádný prostor pro vývoj, hledání a nacházení nových forem života, pastorace, liturgie a koneckonců i samotného uspořádání.

Nejprve zkoušel rozhýbat horní patra církve, kardinály a biskupy, pak pochopil, že nezbývá než se obrátit na celý Boží lid, a spustil tzv. synodální proces, který fakticky znamená vyjít na cestu trvalé reformy tím, že církev už přestane být pánským klerikálním klubem a stane se odpovědností všech křesťanek a křesťanů a díky tomu se vrátí ke své podstatě: žít a dosvědčovat transformující radostnou zvěst Ježíše z Nazareta a tím ji hlásat celému světu.

Měl k tomu ideální předpoklady: na jedné straně prošel všemi patry církevního řízení, ale nikdy se nenechal zavřít do biskupských paláců, naopak si vždy udržel blízkost k obyčejným lidem, byl pastýřem, který je cítit po ovcích. Proto nemohl nevidět, že dokonale vysoustružený stroj církve mele naprázdno, používá stále nesrozumitelnější jazyk a neplní svá základní poslaní. Od počátku prosazoval zjednodušení a návrat ke kořenům víry, jako základní vlastnost Boha připomněl milosrdenství, kterému věnoval první svatý rok 2015.

Je to první papež, který vzal vážně globální charakter církve, jeho předchůdci sice také často jezdili, ale stále se pohybovali dominantně v tradičním západním myšlenkovém světě, vyváželi tento model. František v tom byl jiný. Obklopil se spolupracovníky z celého světa, do kardinálského sboru už nejmenoval automaticky arcibiskupy z tradičních katolických metropolí, ale skutečné osobnosti, byť nebo protože pocházejí z katolicky naprosto okrajových oblastí. I při svých zahraničních cestách upřednostnil periferie, kde jsou jen zlomky katolické populace, aby dal najevo, že je pro něj každý důležitý a cenný a že papež je tu pro všechny.

Ve věku 88 let zemřel papež František

21. 4. 2025 ▪ 2 min. čtení

Proto zdůrazňoval univerzální bratrství všech lidí, provokoval identitární katolíky tím, že prokazoval respekt, bral jako plnohodnotné lidi jiných kultur a náboženství i jejich tradice. Byl to on, kdo proti pokusům zneužívat víru k nenávisti formuloval jednoduchý princip: „Bůh nemá žádné nepřátele, Bůh má jenom děti.“ A když už v době pandemie covidu-19 nastupovala pseudodarwinovská mentalita každý na vlastní pěst a na úkor druhého, země druhé zemi vlkem, jasně deklaroval, že současné krize jsou a budou takového charakteru, že buď budeme jako lidstvo spolupracovat a překonáme je, nebo budeme jednat sobecky a pak prohrajeme všichni.

Některé věci žel nevyhodnotil šťastně, řada jeho vyjádření vůči ruské agresi na Ukrajině byla necitlivá a asi on sám litoval, když řekl, že oba kandidáti na amerického prezidenta jsou vlastně stejní (proti životu). Ale celková bilance je jednoznačně pozitivní, a když člověk vidí záběry z jeho návštěv islámských představitelů v Egyptě či Iráku, těžko obstojí islamistická propaganda, že západní křižáci nenávidí islám a pohrdají jím.

Důkladně a zásadně navázal na své předchůdce v kritice predátorského korporátního kapitalismu a kultury odpadu, která utilitárně a cynicky zachází nejen s lidskými bytostmi jako s prostředkem k zisku, který je možné po použití zahodit, ale ničí celé stvoření. Celou dobu zdůrazňoval, že ekologická, klimatická a sociální krize mají stejný kořen a musí být řešeny společně. Změnil těžiště církevního diskurzu, protože jaký smysl má obsesivně se zabývat etikou předávání lidského života, sexualitou etc., pokud nejprve nezajistíme samotné přežití lidstva na této planetě? Stále zdůrazňoval, že planeta není naše a k drancování, ale máme ji pouze svěřenou k užívání a půjčenou od Hospodina, skutečného majitele, a budoucích generací.

Hlavní rolí papeže stále zůstává číst znamení doby a pomocí stálé adaptace, stálé reformy vést obrovité těleso katolické církve do budoucnosti. Církev si už dávno nemůže dovolit problémy vysedět, doufat, že zmizí. V současné dynamice vývoje i v náboženské oblasti neplatí „kdo nic nedělá, nic nezkazí“, ale platí pravý opak: kdo nic nedělá, zkazí úplně všechno. Tady František především změnil základní nastavení církve ze sebelítostivé, do sebe zahleděné a své problémy stále řešící instituce směrem ke společenství, které se nebojí budoucnosti, už nechce jen bránit historicky dobytý prostor, ale touží znovu startovat procesy, které umožní objevit krásu a něhu obrazu Boha, které nabízí křesťanství. Společenství, které se zbaví jedu klerikalismu a apriorní nedůvěry, ale otevře se s důvěrou Božímu mluvení k nám teď a tady. Které bude jako první podávat ruku druhým a dělat riskantní kroky, protože je hluboce zakořeněné ve své víře a ví, že se nemá čeho bát, natož neúspěchu či ztráty, protože právě tam je Bůh nejvíce přítomen, právě o tom je tajemství Veliké noci. Kdo se daruje, dostává, kdo riskuje pro Boží věc, nemůže skutečně prohrát.

Papeže Františka v tom vyznačuje skutečná víra. Mnozí církevníci deklarují, že věří, že církev řídí a vede Duch svatý, ale pro jistotu o to pevněji drží kormidla moci ve svých rukou. Od Jana XXIII. a jeho přístupu ke koncilu, kterému přes odpor kurie dovolil stát se skutečným svobodně jednajícím koncilem, kde se může něco nového a svěžího stát, se kontrola římské kurie stále jen posilovala. František připravil půdu, vtělil svou vizi do mnoha promluv a některých personálních rozhodnutí, ale formální institucionální rozhodnutí o směřování přenechává svým nástupcům. On totiž na vedení církve Duchem skutečně věřil.