V románu Jezero spisovatelky Bianky Bellové je svěží voda české literatury

Blíží se apokalypsa, nebo možná už je po ní. Čas, ve kterém se odehrává nový román Jezero české spisovatelky Bianky Bellové, je neurčitý. Místo také. Před všudypřítomným zmarem nelze utéct.

Stejně jako před poutavě vyprávěným příběhem. Autorka prozatím čtyř stručných románů "nezdržuje", píše chytře, barvitě, nekomplikovaně. Chce zaujmout, aniž by slevila z nároků na sdělení.

V úvodu starší prózy Mrtvý muž její vypravěčka říká vlastně o literatuře: "Víš, jak to dneska chodí. Když v tom není sex, násilí nebo uhnívající maso, tak to nikoho nezajímá." A Bellová jedno násilí připomene hned v první větě Mrtvého muže − justiční vraždu z gottwaldovských padesátých let: "Dědu pověsili v září devatenáct set padesát." Je to jako zručně provedený kajakářův eskymácký obrat − z povrchu do hloubky, z hloubky na povrch.

Bellová, jejíž první tři vztahové prózy se odehrávají v současných Čechách, teď s Jezerem učinila další obrat. Napsala iniciační román o dospívajícím mladíkovi jménem Nami, jenž se vydá na cestu z upadajícího fiktivního městečka Borosu na břehu vysychajícího jezera. Hledá matku, která ho v raném dětství opustila, aby unikla hrozícímu lynči. Ten potkal Namiho domnělého prostoduchého otce, který jeho tehdy sedmnáctiletou matku znásilnil.

Nami cestou vystřídá různá prostředí, potká několik vcelku jednorozměrných postav, ale nakonec se vrací tam, odkud přišel − k jezeru do rodného Borosu. Matku sice objevil daleko ve vyprahlé oblasti, kde pracovala na megalomansky zavlažovaných bavlníkových polích, které vysávají vodu jezera, ale pak i Nami matku opouští. Právě v době, kdy si tamní ženy začínají zahalovat tvář, muži si nechávají narůst plnovous a staví mešitu.

Logika příčin a následků Namiho putování za matkou a zase zpátky v románu Jezero není podstatná. Bellová na zřetelném pozadí dějin východního bloku dvacátého století, které stále zasahují do přítomnosti, staví čiré podobenství o putování světem, stojícím na pokraji pekla. I nejlepší jídlo, které kdy Nami pozřel, hned vyzvrací. A když násilně napadne svého údajného děda z otcovy strany, ten mu vzápětí usmaží k jídlu vajíčka.

Pro charakteristiku románu Jezero by se hodil slogan z písně kapely Jasná páka, který vystihuje podstatu autoritativní společnosti: "Ať tak anebo tak / všechno je naopak."

Největšími ďábly jsou v románu Jezero Rusáci. Zastupují neomalené brutální chování, ničení přírody, hrubou vojenskou sílu, která po sobě zanechala spoušť. Tato personifikace ale svou logiku má: šestačtyřicetiletá Bianca Bellová patří ke generaci, která v Československu vyrůstala pod dohledem ruských tanků. Dobře ví, proč všechno bylo naopak.

Autorku k napsání nového románu inspirovala reportáž z vysychajícího Aralského jezera v časopisu National Geographic. Aralskou vodou z asijské části někdejšího Sovětského svazu začala Moskva v padesátých letech minulého století zavlažovat bavlníková pole v pouštních oblastech, a tak jezero za několik desítek let z převážné části vyschlo. Zničilo to životy lidí v okolí.

V románu Bianky Bellové se ta změna naplno odráží ve zobecňující rovině: "případ Aral" je věčné téma manipulace mocných s přírodou i lidmi. Také Urubory, k nimž Nami patří, nechal velký Státník střílet v lese u jam, které si sami vykopali. A ekologická zkáza způsobila, že se třeba dítě narodí s třetí rukou na hrudi. Jako by se v Jezeře zrcadlila i černobylská jaderná katastrofa.

Jediným rájem je tu lidmi opuštěný ostrov uprostřed jezera, kde pospolu žijí různé druhy zvířat. Rusáci tu na nich, než ostrov opustili, konali pokusy s chemickými zbraněmi. Když je na přeživší, evidentně zdravá zvířata uspořádán hon, aby se prý přes vysychající jezero nerozšířila nákaza, nevinné bytosti své vrahy vítají s nadějí. Popis následného masakru je krutý.

Od epizody k epizodě postupuje román Jezero jako varovná koláž před tím, že apokalypsy se opakují. V dnešní geopolitické situaci má Jezero silný dopad. Možná právě proto ho Bianca Bellová napsala.