Od filmu Anděl Páně 2 se ulepíte víc než od coly, dívat se na něj nedá

Největší zvláštnost adventního čekání moderní doby nespočívá v tom, že se místo na opakování narození Spasitele s jeho duchovní zvěstí soustřeďujeme na nákupní seznamy vánočních dárků.

Možná to ještě nevíte, ale konzumní společnost je passé. Konzumu je všude už tolik, že přestává být relevantní dějinnou silou a stává se konzervativním, usedlým prvkem, zachovávajícím status quo.

Skutečná avantgarda dneška − a to se projevuje i při čekání na Ježíška − je zábava, a tak se i před Vánocemi netrpělivě čeká na to, čím nás letos stroje zábavního průmyslu překvapí: jakou vánoční komedii přinesou či která pohádka bude nejlepší, i když všichni trochu tušíme, že to i letos budou ty "staré dobré" Tři oříšky pro Popelku, které v českém proudu vánoční zábavy plní roli zmiňovaného Spasitele.

Letos Oříškům mělo konkurovat druhé pokračování filmu Anděl Páně.

Původní filmová pohádka Jiřího Stracha s Ivanem Trojanem a Jiřím Dvořákem v hlavních rolích si za jedenáct let své existence vybojovala výsadní postavení ve vánočním programu a Popelce v boji o nejlepší vánoční zábavu přece jen dýchala dost na záda.

Natočeného pokračování Anděla Páně, které trhá rekordy návštěvnosti v kinech a zřejmě se nezastaví před hranicí milionu diváků, se ale už Vorlíčkova Popelka obávat nemusí.

Ano, zdá se, že jde pořád o zábavu, ale určitě to není zábava vánoční, jako v případě prvního Strachova filmu. Jednička Anděla vtipně a citlivě, a přitom pořád poeticky pracovala s křesťanskými hodnotami a smyslem Ježíšovy zvěsti. Hrdinové filmu je zkoušeli v peripetiích svých osudů, šlo o nenápadný katechismus moderní formou.

To se u andělské dvojky už zcela ztrácí. Křesťanský vhled, nabízený s nespornou dávkou ironie a odstupu − tedy přesně tak, jak mají Češi rádi, aby si vážností moc nezadali −, se ztrácí pod lakem prvoplánové snahy prodat se.

Anděl Páně 2 je vánoční blockbuster. Tedy film, který má trhat kasovní a reklamní rekordy, který ale už neříká nic podstatného. Když se v kině propracujete půlhodinou vánoční reklamní sladkosti, ani si nevšimnete, že začal hlavní program, film, na který jste čekali: vizuální dojem je úplně stejný! Střihy, barvy, inscenování scén, hudba… všude stejná estetika, od níž se nakonec ulepíte víc než od Coca-Coly a popcornu.

Režisér Jiří Strach vykradl sám sebe, své staré, povedené a v pravém smyslu ikonické dílo. Odtud přejal již použité půdorysy filmových gagů, kterým se malé i dospělé děti tak rády smějí, protože vědí, "že" i "jak" přijdou. Loupil ale i v hollywoodských vodách Dickensovy Vánoční koledy (Bolek Polívka jako česká varianta pana Scrooge) a všelijakých akčních filmů.

Dívat se na Anděla Páně 2 se dost dobře nedá, a to hlavně proto, že svým lesklým obalem připomíná desítky jiných filmů, na jejichž stavební prvky Jiří Strach nasadil svůj scénář, sepsaný s Markem Epsteinem.

Možná ale, že Anděl Páně 2 nenaznačuje jen posun v konzumní zábavě, kde je stále patrnější, že o konzumování, v němž přece jen hraje roli ještě nějaké sdělení a prožívání, nejde a do budoucna nepůjde.

Ve hře je čirý prodej, komerce jako taková, pro niž by Anděl Páně 2 mohl sloužit jako výukový vzor ekonomického automatismu v oblasti filmu. Ano, přátelé, takto se to dělá, když je třeba prodat pro prodej sám, a když se trochu snažíte, lze prodat, byť s jistou dávkou sebeironie, i malého roztomilého Ježíška.

Letošní čekání na vánoční zábavu tedy vzdor víře ve šťastný příchod anděla Páně pokračuje. Kdesi v dáli mává Popelka a do jejího pozvání pronikají tóny jásavých koled a jazzujících vánočních standardů, které se tak snadno v obchodech navlékají do převlečníků pop-music. Zábavní stroj šlape, a přece nikde žádná zábava.

Jako by i Anděl Páně 2 měl jen potvrdit, že dobu po konzumu střídá čas postzábavní. Doba prázdnoty, jejíž největší paradox spočívá v téměř vánoční naději. Vždyť teprve tam, někde v tom prázdnu, se můžeme začít skutečně bavit…