Operní stroj současného skladatele Steva Reicha na Nové scéně spolehlivě jede

Dostat do jedné hodinové skladby celé dvacáté století se jeví jako nemožnost, ba drzá troufalost. A přece to jde, jak se mohou přesvědčit diváci na pražské Nové scéně. Autorům videoopery Three Tales, která se tu hraje, skladateli Stevu Reichovi a vizuální umělkyni Beryl Korotové, se to podařilo díky neuvěřitelně přesnému citu pro téma.

Tím je ve třech "aktech" − Hindenburg: tedy pád vzducholodě; Bikini: neboli atomový atol; Dolly: čili o životě klonů − ztvárněné napětí mezi lidskou touhou po božství, již naplňují moderní technologie, a neschopností ubránit se jejich destruktivitě.

Ona neschopnost pramení z morální neukotvenosti člověka, z jeho niterné slabosti. Možná že "už jsme opravdu jako bohové", jak předpovídal filozof Erich Fromm, přesto pořád nedržíme vnitřně pohromadě.

Zážitek hutné divadelní celistvosti ve Three Tales umožňuje nejen obrazová, ale především hudební kondenzace. Korotové umění videa − využívající archivní záběry, rozstříhané a zpomalované sekvence dotočených rozhovorů, animace, ale třeba i grafickou sílu tištěných slov − ovšem neběží paralelně s hudbou. Nedoprovází ji, tak jako Reichova minimalistická hudba nedoprovází obraz.

Obé je výrazově i rytmicky dokonale provázáno, včetně živého zpěvu, který je svěžím prvkem celé této multimediální mašinerie. Obraz a zvuk jako by se narodily naráz v jednom místě a pak se dál společně rozvíjely.

Operní stroj na Nové scéně spolehlivě jede

Reich s Korotovou, jejichž Three Tales měly premiéru před čtrnácti lety ve Vídni a v Česku se hrály v roce 2006 v Hradci Králové, svým dílem nepokládají jen etické otázky o budoucnosti lidstva, které jako by se z fyzické existence přesouvaly do jiných dimenzí. Jejich skladba rovněž problematizuje operní formu, ptá se po způsobech, jak se opera zjevuje na začátku 21. století.

Mnoho diváků by jistě řeklo, že to, co viděli, byl spíš film provázený hudbou, nikoliv opera. A to jednoduše proto, že celá hudebně-vizuální seance na Nové scéně připomíná rituál starých filmových projekcí za doprovodu klavíru či malého orchestru. Takový pohled ale pomíjí společný původ obrazu a hudby, fungování citovaného multimediálního stroje, který nastartuje, velmi přesně jede, až vypne.

Dirigent Marko Ivanović tento strojový rys Three Tales potvrdil i po pražské premiéře. "Ano, je to stroj. Je to sice obrovsky složité na koordinaci, proto máme, já i někteří hráči, v uchu rytmickou kontrolu, ale nikdo nevyčuhuje, není čas na exhibici. Všichni pracují pro Jedno," řekl.

Strojovost živých organismů, kterým se nakonec stává i operní videoart na Nové scéně, je ostatně také tématem díla Reicha a Korotové. A tak bychom s propagátorem Darwinovy teorie a bojovníkem proti náboženství Richardem Dawkinsem, jehož výpovědi tvoří velký kus třetí části o klonování Dolly, mohli říct nejen "ryba je stroj, který uchovává geny ve vodě" ("Stroje, stroje, stroje, všichni jsme stroje…"), ale třeba též "opera je stroj, který uchovává geny v divadle".

Jak na jiném místě říká ve Třech příbězích Dawkins, jediným cílem všelikých strojů je uchovat kód, uchovat DNA. V případě opery je tímto dědičným kódem multimedialita, kterou jako skutečný živel opery nejsilněji v dějinách vyjádřil Richard Wagner ve svém konceptu Gesamtkunstwerku. S nadějí, že v budoucnu se vrchovatě naplní. Reich a Korotová nedělají nic jiného, než že tento wagnerovský koncept multimediality rozvíjejí pomocí moderních technologií a minimalistické hudby.

Krása! Geny zůstávají zachovány − a stroj opery žije dál.