V novém románu Emila Hakla umělá žena zpacká svou existenci, spisovatel ale nezpackal nic

Poslední věta nového románu Emila Hakla zní příznačně: "Mám dojem, že takhle jsem se ještě v životě nesmál."

Zatímco aktuální stav světa už je zase spíš k pláči a Hakl to v právě vydané próze nazvané Umina verze reflektuje, svým psaním se přesto obrací k humoru a ironii. Jako by se osmapadesátiletý autor už devíti próz držel teze Milana Kundery, podle níž je moudrost románu jiná než moudrost filozofie. "Román není zrozen z ducha teorie, ale z ducha humoru," konstatoval slavný spisovatel ve svém Jeruzalémském projevu.

Emil Hakl v nové próze zasazené do současné Prahy píše pod obojí: prostřednictvím dialogů zjednodušeně teoretizuje o nelichotivém stavu světa a jeho budoucnosti, ale zároveň se mu směje, protože bez humoru život nelze přežít.

Oba hrdinové Haklovy velké románové love story − Uma a Ef − spolu diskutují při dlouhých procházkách Prahou a také mezi vášnivými milostnými scénami nakousnou kdeco: češství, globální oteplování, migraci, proč je všude válka, co je duch. Jednou mluví o tom, že se skrze sociální sítě vyvolává ďábel. A jindy nad citací z kuchařského receptu dumají, zda je správné porcovat maso − tedy zabíjet a rozřezávat zvíře, jak se přesně ptá Uma.

V době, kdy se autoři kuchařek stali nejprodávanějšími "literáty" a sledování jejich "zábavného" vaření před kamerou jedním z nejčastějších způsobů zabíjení času, má Ef na Uminu otázku půvabnou, ale přesto zdrcující odpověď: kuchařka je dnes "nábožnej text" a "k náboženství neodmyslitelně patřej mučedníci".

Žertéř, který to čte, musí výsknout blahem nad tím, jak Emil Hakl přesně glosuje současnost.

Román Umima verze jinými prostředky řeší v zásadě totéž co například Karel Čapek dramatem R.U.R. před bezmála sto lety − umělou inteligenci vtělenou do "živé" bytosti, robota. Ale zatímco Čapek v duchu klasické stavby dospívá po zkáze ke katarzi a nové naději, Hakl svůj téměř sci-fi román dovede "jen" k oné kruté větě "takhle jsem se ještě v životě nesmál".

Reprodukční grafik Ef tu větu vyslovuje pod vlivem rozesmátých štamgastů v lidové hospodě poté, co nenávratně přišel o všechno − o nejmilovanější ženu svého dosavadního dvaačtyřicetiletého života. Byla nádherná, dokonale stavěná. Když ji líbal, měl pocit, jako by se líbal s andělem, s někým, kdo je i není zároveň. A ona opravdu byla i nebyla. Navíc se dala připojit k počítači.

Uma měla až nadpřirozené schopnosti, jaké v současné literatuře najdeme u hastrmana z výtečného stejnojmenného románu Miloše Urbana. Mohla šplhat po klenbách kostelů, lízat kameny, z nichž jsou vystavěné, plavat pod hladinou řeky, rušit velké, plísní pokryté ryby, narážet na vykulené utopence… Hakl to líčí až urbanovsky barvitě.

A stejně jako hastrman se rovněž Uma chtěla stát člověkem. Ale zatímco hastrman přicházel z minulosti, Uma patřila k bytostem budoucnosti, i když nepodařeným, jak o sobě prohlásila. Jsme ostatně v Haklově románu, a tak i velké projekty jsou tu budovány v amatérských podmínkách a nakonec se všechno zpacká.

Emil Hakl ale jako spisovatel snad nezpackal nic. Románu dal přitažlivý námět, přehlednou stavbu, fungující vazby několika ústředních postav a jednoho psa, přirozeně přechází z vyprávění v první osobě jednotného čísla do osoby druhé a zpět. Přitom jednou vypráví Ef a jindy Uma částečně totéž, jen ze svého pohledu. Kniha Umina verze má fungující prozaický řád, ačkoliv vypovídá o ztrácení řádu lidského.

Občas může čtenář zapochybovat nad některými detaily. Například proč Ef na začátku vytáhne z kapsy vizitku Daniela Podhradského, když se tato postava v knize nikdy neobjeví. Zřejmě je to jen nečitelný vzkaz v rámci českého literárního provozu stejnojmennému majiteli malého nakladatelství Dauphin, zatímco Haklův román vydalo velké Argo. Kryptogram v rámci pražské literární kavárny.

Z názvů těch kavárenských podniků ostatně Hakl v knize vyskládá dlouhý seznam. Stejně jako z pražských ulic a lokalit, kudy se jeho hrdinové se suverénní znalostí teritoria procházejí, kdežto ve svých nitrech bloudí. A přesto všechny cesty Haklovy nové knihy bezpečně vedou "do Jeruzaléma". K tezi o zrození románu z ducha humoru. Románu dobrého, ironického a vposledku vážného a moudrého.