Výstava v Ostravě zkoumá etapu budování Československa z pohledu výtvarného umění

Stalo se již pravidlem, že výstavní projekty Karla Srpa přitahují pozornost. Ten nejnovější renomovaný kurátor a umělecký historik sestrojil v Ostravě pod poněkud zavádějícím názvem V novém světě. Míněn tím ovšem není americký kontinent, ale určitý dvojsmysl, pod kterým vnímáme jak vznik Československa v roce 1918, tak uplatňování modernistického přístupu ve výtvarném umění nově se etablujícího státu.

Výstava má podtitul Podmínky modernity 1917−1927, ale v logice věci by měla začínat až od roku 1918. Tehdy byla vedle československého státu založena též umělecká skupina Tvrdošíjní, jejíž čelní protagonisté jako malíři Josef Čapek, Rudolf Kremlička, Václav Špála či Jan Zrzavý také tvoří páteř výstavy.

Tvrdošíjní se obraceli k avantgardním směrům, které vznikly před první světovou válkou, a v jejich duchu chtěli pokračovat také v podmínkách nového státu. V tomto smyslu tedy neusilovali o nový svět, jak si ho za války asi představoval proletářský básník S. K. Neumann, ale spíše o adaptaci a rozvinutí modernismu již etablovaného na západě Evropy.

Výstava v Ostravě zkoumá Nový svět modernity

Další 4
fotografie

S avantgardou té doby to nemělo pranic společného. Ta ve své radikalitě abstraktních a konstruktivistických výbojů na Západě i na Východě, tedy v porevolučním Rusku, byla již zcela jinde.

Ke skutečně moderním poválečným výbojům se české umění dostalo skrze hnutí zvané poetismus až okolo poloviny 20. let v tvorbě Jindřicha Štyrského a Toyen. Což je okamžik, kdy Srpova nynější výstava v Ostravě končí.

Paradox rozporu mezi modernismem a avantgardou, tedy vlastně klíčový důvod jistého "zaostávání" českého umění za světem, je při vší kvalitě zásadních postav českého výtvarnictví stále neřešenou otázkou. A odpověď na ni neposkytuje ani Srp, naopak konzervuje a prohlubuje stávající pohled.

Ten je ovšem ve svém záběru svým způsobem impozantní. Více než 250 děl od více než 60 autorů zaplnilo bezezbytku celý ostravský Dům umění, jehož modernistická stavba, dokončená roku 1926, je svého druhu exponátem výstavy.

Ta je členěna, jak je Srpovým zvykem, na několik tematických oddílů, které se snaží pojmenovávat dobové tendence. Poměrně velký prostor dostávají z hlediska výtvarného jazyka i konzervativnější proudy, jaké představovaly neoklasicismus či sociální a proletářské umění. Zejména dvě vrcholně neoklasicistní velkoformátová plátna Otakara Kubína z Moravské galerie v Brně, Podzim v Provence z roku 1921 a Hráči koulí z roku 1924, jsou senzací.

Reprezentativně je zastoupen i ostravský region, kde se umělci vyrovnávali s tematikou tvrdé práce v kontextu tamního těžkého průmyslu. Ve svých nejlepších dílech, například v tvorbě téměř neznámého Břetislava Bartoše, u nich dochází k symbolickým syntézám, které nezapřou sakrální inspiraci.

Do expozice jsou opatrně včleněni i němečtí autoři, kteří působili na československém území − pozornost si zaslouží zejména židovský malíř Max Kopf.

Komplexnější pohled na roky 1917 až 1927 přinese i připravovaný katalog, který bude mimořádný už svým rozsahem. Srpovo shrnutí pionýrské etapy "budování" Československa z pohledu výtvarného umění by si však zasloužilo vyvážit i jinak orientovaným pohledem.