Radujme se, veselme se, Martin Velíšek vystavuje. V Pardubicích je ho plný dům

Dům U Jonáše v centru Pardubic, kde sídlí Východočeská galerie, by na tři měsíce mohl být přejmenován − na Dům U Ježíška Franty. Do března se zde koná retrospektiva třiapadesátiletého malíře Martina Velíška nazvaná Ránoc. A výtvarníkův nebohý Franta přibitý ke kříži visí na grafickém listu hned u pokladny.

Velikonoční téma teď před Vánocemi asi není nejvhodnější, když se místo truchlení nad ukřižovaným Ježíšem máme radovat spíš z jeho narození v Betlémě. Ostatně i na to Velíšek na výstavě pamatuje.

Jenže u tohoto výrazného kreslíře s nezaměnitelně charakteristickým rukopisem téma vždy vede někam za roh. A tak i Velíškovo zpodobnění Betléma připomíná spíš trestanecký lágr, v němž se strnulý, nepřítomně hledící dav shromáždil kolem jakési boudy s neviňátkem. Pak tedy radujme se, veselme se na Velíškově výstavě.

Ale ono to jde. Přes to všechno pohled na Velíškovo dílo přináší radost i úsměv nad autorovou poťouchlostí. Právě díky ní si Velíšek získal respekt i široké publikum, jakkoliv se jeho tvorba může často jevit spíš coby odhalená intimita.

Velíškovými referenčními body pro většinové publikum jsou především ilustrace knihy "nejčeštější", Babičky Boženy Němcové, které leckoho nadzvedly a jiný měl konečně důvod si Babičku koupit, a pak výtvarný podíl na animovaných filmech Fimfárum podle Jana Wericha.

Radujme se, veselme se, Velíšek vystavuje

Další 4
fotografie

Alternativní publikum zase "celý život" provázejí autorovy obaly alb či plakáty hudební skupiny Už jsme doma, případně jím zařízený interiér husitské hospody U Vystřelenýho oka na pražském Žižkově. Velíšek také proslul sérií kreseb lyžařů, které do scénické podoby převedlo Bílé divadlo Ostrava.

Nazí, různě sádelnatí muži mají obuté jen lyže a na obrázcích se objevují v roztodivných pózách. Velmi groteskní je třeba pohled na lyžařův pohřeb, kdy Velíšek do rakve složil nebožtíka, aniž by mu lyže zul. Připomíná skrčence z pravěkého hrobu, do kterého byli lidé pohřbíváni i se svými osobními předměty.

Už v roce 1992, paradoxně v době největší porevoluční svobody, Martin Velíšek otevřenými obrázky vyvolal protireakce a na tehdejší výstavě ve Znojmě musely být necudnosti zahaleny.

Dnes se česká společnost posunula. Sice asi ne k větší svobodě, spíš naopak, ale už si zvykla na ledacos a "nějaký Velíšek" ji nerozhází. I když v Pardubicích ty nejerotičtější Velíškovy práce vyobcovali: vyhradili jim kout skrytý vedle schodiště a označený cedulí zakazující vstup osobám mladším 18 let. Smrtelně vážně to asi myšleno není, způsob instalace spíš podtrhuje onu autorovu poťouchlost.

Několikapatrový Dům U Jonáše je Velíška plný. Ve sklepě výstava začíná pracemi z osmdesátých let, kdy autor − absolvent sklářství − maloval obrazy ještě na foukané sklo jako na plátno. Třeba "roztékající se" barevné postavy se zdůrazněnými detaily, které pak s postupem let přešly do precizních kreseb bytostí s nakynutými nosy a břichy či přerostlým přirozením.

Skoro neznámé zrání autorova stylu neodbytně přitahuje pohled na jeho rané obrazy, kde Velíšek zachycuje scény dvojic v baru. Barevností i protáhlostí se bratří s pojetím o něco staršího malíře a ilustrátora Borise Jirků. Už tehdy byl Velíšek suverénní, přesvědčivý.

Pardubická cesta Velíškovým dílem je strukturovaná podle druhu práce. Pro skupinu Už jsme doma, které dal definitivně nesejmutelnou podobu asi jako Josef Lada Švejkovi. Pro nakladatelství Argo, kde se Velíšek zapsal obálkami edice angloamerických autorů − svůj podíl zahájil roku 1999 právě jedním z Ježíšků Frantů na titulu Modlitby za Owena Meanyho od Johna Irvinga. Nebo pro animovaný film, kde spolupracuje s režisérem Aurelem Klimtem.

A pak výstava v patřičné šíři představuje Velíškovu volnou tvorbu, někdy sdruženou do větších cyklů, jakým je právě ten ikonický, lyžařský. Možná právě proto v den vernisáže v Pardubicích napadl sníh. I nebesa nejspíš vědí o Velíškově kreslířském mistrovství. Franta to tam nahoře zařídil.