Vánoce bez pohádek? Nemyslitelné. Ponaučení z pohádek se ale v těch českých radikálně mění

Vánoční čas je v obrazovém éteru tradičně přeplněn pohádkami. Bylo tomu tak i letos. Opět převládaly pohádky české, na něž se každoročně těšíme tak silně, že by bez nich Vánoce nebyly představitelné. Je to jeden z prostředků celospolečenské identifikace se svátkem narození Páně, jistý náznak obecné rituálně zapisované religiozity, tedy rytmického ztotožnění se s událostí, která tak v sobě vzdor vší konzumní nivelizaci přece jen nese jakousi posvátnost − sacrum.

S obsahem tohoto pohádkového posvátna je ale potíž. Vánoční kumulace televizních pohádek přináší každoročně podivně groteskní zvěst, která možná ukazuje i obecnější český vztah k transcendenci, tedy k věcem, které nás přesahují.

Zatímco čeští klasici Karel Jaromír Erben či Božena Němcová, kteří se čtou už jen zřídka, ještě v pohádkových motivech nesli celou osudovou tragičnost tohoto druhu lidového mýtu, jeho duchovní vážnost a hlubinně psychologický smysl, moderní česká pohádka tyto vrstvy radikálně omezuje. A to tím, že je odlehčuje.

Dělá to tradičním českým způsobem, humorem. Vážné a podstatné osudovosti lidského života úplně nemizí, ale jejich působení ztrácí mytickou sílu. Jsou sdělovány mírnou formou. Nevyvolávají "bázeň a chvění", a tudíž nepřinášejí ani žádnou skutečnou katarzi. Pohádkové poučení se tak radikálně mění, přestože se zdá, že moudrost, kterou pohádkový mýtus nese, je stále táž.

Pohádka je "hra na život a na smrt", ale ta se hraje vždy doopravdy, ne "jako". Proto by bylo přesnější k zavedenému idiomu dodat, že jde o "hru života a smrti". Když se ale vypráví vesele a s jasným vědomím, že o život nikdy nemůžete přijít, protože všechno dobře dopadne, ať je zlo jakékoliv, není to nakonec ani hra, nýbrž hraní či pohrávání. V to se právě změnily české filmové pohádky, tím, že do sebe vtáhly prvky grotesky, které bohužel často přerostou v hloupou prvoplánovou vtipnost.

Základem grotesky, napsal kdysi ve své knize Groteska − morálka šlehačkového dortu básník Petr Král, je specifický typ smutnění, světabol či melancholie dolorosa, z nichž si klasická groteska pomáhá útěkem za smíchem (typický závěr každé grotesky je honička, v níž už není čas na smutek ani na smích − čas utíká). Bolest, z níž se v grotesce vychází, jak potvrzují například i Chaplinovy úvahy o jeho slavné postavě tuláka ("abyste se mohli opravdu zasmát, musíte uchopit svou bolest a hrát /si/ s ní"), je tu ale pořád skutečná, ne pouze hraná. Když nás nic nebolí, nemůžeme se "seriózně smát", nýbrž toliko pochechtávat.

Mnohem více smíchu proto vyvolávají na české poměry drsné pohádky bratří Grimmů, jak pochopil Terry Gilliam ve své filmové travestii Kletba bratří Grimmů, než roztomilá a oblíbená česká televizní pohádka S čerty nejsou žerty.

Bočanův film je vlastně skvělý, povedený (mám ho moc rád) a ve srovnání s novými snímky vyčuhuje o celá patra výše, přesto i on stojí na půdorysu české bezbolestné grotesky. Ve srovnání s Herzovou psychologickou Pannou a netvorem je to zase jen zábavný pohádkový odvar.

Zůstává-li hlavní charakteristikou českých pohádek pseudogroteskní vymazávání tíživé bolesti ze světa, je na místě obava, že tento rys nutně prorůstá i do jiných vrstev české kolektivní psychiky. Jako bychom i ke světu vůbec přistupovali se stejnou dětinskou vírou, žili v groteskní české pohádce a v ní ztráceli i smysl pro osudovost rozhodování a tradiční existenciální kotvy.

Pohádky tu nejsou od pobavení a odlehčení, nýbrž pro snadnější objevování zákonitostí světa včetně struktury sebe. "Zákon nezbytný ve všem světě stojí a vše tu svůj platí dluh," píše Erben v Kytici a v básni Věštkyně pokračuje: "Nenaříkejte, neštěstí a osud / že vás tvrdě potkaly / však naříkejte, že jste jimi posud / rozumnější se nestali."

České pohádkové Vánoce potvrzují, že Erbenova Věštkyně viděla daleko. Jen tehdy netušila, že by se někdo, tak jako my, kdy odvážil pochopit splácení dluhu zákonu světa jako generální výsměch.