Recenze: Sedláčkův nový seriál zkoumá, jak se herci, "svědomí národa", vyrovnali s vlastním svědomím

Projektem České století zamíchal se zažitými představami o tom, jak lze v dobovém televizním seriálu ztvárnit dějiny. Nyní se v šestidílném seriálu Bohéma, který od neděle vysílá Česká televize, režisér Robert Sedláček nevydal do zákulisí klíčových politických rozhodnutí, ale mezi kulisy filmové. Opět však vypráví o tom, jak se v dějinách rozhodovalo nikoli "o nás bez nás", ale vždy a především s námi.

Bohéma mapuje období mezi lety 1938 a 1953 a rámec jí dává rok 1968, v němž "poskok, později takzvaný šéfdramaturg i scenárista, tedy vypravěč filmových příběhů" Arnošt Žák vzpomíná na oněch klíčových 15 let, během nichž se česká společnost změnila k nepoznání.

Ústřední otázkou úvodní části je, jak se tehdejší filmaři a nejslavnější herci, ono vzývané "svědomí národa", vyrovnají s vlastním svědomím.

Podobně jako v druhém díle Českého století je tématem úvodní části Bohémy mnichovská dohoda. "Proč se s tím Beneš nevypořádal sám, nechal to přečíst herce?" říká se v Českém století o uklidňujícím rozhlasovém komentáři k "Mnichovu" u stolu, kde sedí budoucí kolaborant Emanuel Moravec.

V Bohémě se naopak ukazují ty drobnější okamžiky a mnohem všednější lidská selhání. Hned zkraje probudí mistra Zdeňka Štěpánka a odvedou ho do rozhlasu přečíst ta památná slova.

"Hrdina, divoch, bývalý legionář, kavalír a hlavně charakter" Štěpánek, jak ho vidí vypravěč Žák, po prvním odmítnutí nakonec čte, neboť od něj to "lidi vezmou a vezmou to i vojáci, jste přece důstojník".

Selhání divochů i kavalírů

Dalších 10
fotografií

Režisér Sedláček se scenáristkou Terezou Brdečkovou se v první části soustředí především na Zdeňka Štěpánka a Vlastu Buriana a dále na filmového magnáta Miloše Havla. Režijně je Sedláček tradičně silný v obsazení a vedení herců.

Michal Dlouhý zvládá pokrýt jak Štěpánka oněch proslulých, rozmáchlých divadelních gest, která patří do učebnic herectví, tak Štěpánka pijícího, pochybujícího. Zachycuje, kterak dramatický "cyranovský" výraz proměňuje neradostná skutečnost.

Podobně dokáže typické burianovské "velkohubé" komické herectví proměňovat Vladimír Javorský. Když přijíždí nacisté, sedí Burian zkroucený na zavřené záchodové míse jako sošné ztělesnění neurózy.

Podobný boj z něj vyzařuje, když zdrchaným hlasem po dlouhé pauze přeruší komediální výstup s Jaroslavem Marvanem pokynem režisérovi: "Zastav to, Binovec, tečou ti metry."

Snad jen v hromadných scénách to někdy herecky zaskřípe, třeba postava Vladislava Vančury, hovořící "jako kniha", tuto od ostatních odlišnou polohu neustojí.

"Když jsem začínal, byly filmy veselejší než skutečnost," říká hned v úvodu vypravěč Žák. "Možná právě proto si mnozí myslí, že za války to nemohlo být zas tak hrozné." Už po prvním díle je nutné ocenit, kterak se ukazuje odvrácená tvář doby milovaných filmových veseloher. Zatímco na Edvarda Beneše a další politiky se Čechům snadno nadává, herci − především ti z filmů "pro pamětníky" − mívají kolem sebe až nedotknutelnou aureolu. Tu Sedláček strhl.

A zatímco národ s různými pocity přijímá mnichovskou "nikoli porážku, ale nový začátek", na Barrandově se řeší, jak zachránit český film. Pragmatický producent Miloš Havel prozatím působí jako nejsympatičtější postava, jako někdo, kdo hledá ty nejrozumnější kompromisy, díky nimž se nepřeruší kontinuita české kinematografie, na což by dle něj nešlo navázat.

Jiní se slovy "Páni jáni, to je anglická!" obdivují nabízenou úplatu v podobě tenisové rakety. S každým takovým "páni jáni" důvěra v budoucnost českého veřejnoprávního televizního seriálu roste.