Recenze: Nový válečný film s Bradem Pittem se inspiroval Casablankou, jejích kvalit ale nedosahuje

Hvězdně obsazený špionážní válečný thriller Spojenci, který dnes vstupuje do kin, má přiznaný předobraz ve snímku Casablanca z roku 1942, tedy v patrně nejklasičtějším hollywoodském filmu všech dob.

Slavné milostné drama s herci Humphreym Bogartem a Ingrid Bergmanovou, které se odehrává během druhé světové války v marockém městě plném uprchlíků z Evropy, ale pro nový snímek režiséra Roberta Zemeckise zůstává nedostižným vzorem. A to přesto, že první část výpravných a staromódně laděných Spojenců je do Casablanky roku 1942 situována, že také v nich hrají důležitou roli piano či francouzská hymna, a že příběh dokonce vrcholí scénou na letišti.

Spojenci jsou více špionážní a romantický snímek než klasický válečný film. Veškeré konspirace, intriky, vyzvědačství a zrady se točí okolo vztahu mezi kanadským zpravodajským důstojníkem vysazeným v Maroku, jehož hraje Brad Pitt, a nevyzpytatelnou členkou francouzského odboje v podání Marion Cotillardové.

Krásná žena má sehrát roli agentovy manželky a v Casablance mu pomoci zabít německého velvyslance. Jejich předstíraná zamilovanost však ve vypjaté situaci na pokraji života a smrti přeroste ve skutečnou lásku, kterou oba diverzanti po skončení sebevražedné operace zpečetí v Londýně sňatkem a zplozením dcery.

Posléze se však důstojník od svých nadřízených dozví šokující informaci, která na jeho manželství vrhne temné podezření.

Režisér Zemeckis je znám jako vizionář, který často experimentuje s vyprávěcími postupy i s technickými možnostmi filmu. Spojenci z tohoto pohledu patří k jeho konvenčnějším dílům. Nicméně i tak jsou plní "neviditelných" trikových záběrů, pod nimiž je podepsáno pražské postprodukční studio UPP.

Digitální oživení exotické Casablanky i rozbombardovaných ulic Londýna smazává hranice mezi reálnými stavbami a jejich virtuálními replikami.

Dějová osnova příběhu je slibná, vyznívá však nedotaženě a místy i nelogicky. Navzdory několika matoucím stopám příběh postrádá větší tajemství i dramatičtější rytmus.

Zatímco první třetina dvouhodinového filmu odehrávající se v Casablance působí překotně uspěchaně, druhá "londýnská" část nedokáže plně využít svůj takřka hitchcockovský potenciál. Vyústění příběhu je navíc předvídatelné, a proto méně emocionální, než by mohlo a mělo být.

Spojenci ale příliš nepřesvědčují ani jako romantické drama. U epických filmů tohoto typu je klíčové charisma představitelů hlavních rolí a jejich vzájemná přitažlivost. V Casablance bylo zcela podružné, že film vznikal v ateliérových dekoracích, neboť v něm dokonale fungovala chemie mezi Humphreym Bogartem a Ingrid Bergmanovou.

V případě Spojenců si osudovou romantiku či vášnivou posedlost mezi ústředními postavami diváci musí spíše domýšlet. Marion Cotillardová sice tajemné špionce dodává typický francouzský šarm i živočišnost, nicméně mezi ní a Bradem Pittem na plátně žádné velké jiskry nepřeskakují.

Pitt podává až nečekaně matný výkon. V některých společných scénách se svou hereckou partnerkou působí tak ustrnule a netečně, až to skoro vypadá, jako by před kamerou chtěl vyvrátit vylhané drby bulváru o mimomanželských pletkách během natáčení.

Klasik hollywoodské kinematografie Howard Hawks na otázku, jak by definoval velký film, kdysi odpověděl, že v něm musí být "tři velké scény a ani jedna špatná". Vysloveně špatná scéna ve Spojencích není. Ty tři velké ale také chybějí.