Klavírista Brendel napsal ságu o sobě samém. Do Prahy přijíždí uvést knihu, film i kurz interpretace

Dobré nervy jsou potřeba nejen na jevišti, ale i při čtení některých kritik. Klavírista Alfred Brendel tuto větu napsal v eseji Sbohem, jeviště, jímž se loučil s šedesátiletou kariérou. Byť komplet jeho nahrávek obsahuje neuvěřitelných 114 CD, Brendel se stihl věnovat dějinám filmu, maloval, dosud píše básně i eseje. Jejich obsáhlý soubor nazvaný Hudba, smysl a nesmysl vyšel nedávno v překladech Tomáše Jajtnera a Martina Lauera v nakladatelství Volvox Globator.

Alfred Brendel dnes pokřtí české vydání knihy v Sukově síni Rudolfina, kde povede mistrovský kurz interpretace Schubertova Smyčcového kvintetu C dur. Zítra uvede v pražském kině Ponrepo projekci filmu Ex Machina s následnou diskusí.

Letos šestaosmdesátiletý moravský rodák Alfred Brendel odehrál poslední veřejný koncert v roce 2008 ve vídeňském Musikvereinu. Neodebral se ale na odpočinek, zůstal aktivním a vlivným intelektuálem. Když se ve sbírce esejů o hudbě prochází dobou své aktivní kariéry a v rozhovorech se za ní ohlíží, odkrývá se tu rozměrná sága o jednom z nejvýznamnějších klavíristů v dějinách.

Ačkoliv si ji sám napsal, nenajde se v ní ani stopa sebechvály, nebo dokonce narcismu. "Jsem sám sebou překvapen, ale neumím se obdivovat," říká Brendel v jednom z rozhovorů.

Z textů a přednášek napsaných a vyslovených v průběhu Brendelovy umělecké dráhy vznikl román-esej. Jeho jednotlivé kapitoly vznikaly v průběhu mnoha let, ale jsou provázané způsobem uvažování: otevřeného, kritického i sebekritického a vědecky přesného. Nedílnou součástí Brendelova myšlení je i humor, stojící na inteligentně vystavěných paradoxech.

"Hra na klavír, ať už je jakkoliv bezchybná, nemůže být považována za dostatečnou," píše Brendel v první větě eseje Hráč Mozarta radí sám sobě, který tvoří úvodní kapitolu knihy. Interpretace dle něho nespočívá v dokonalém přehrání not, ale v dokonalém pochopení autorského záměru. Notový zápis je kód, skrze nějž je možné a nutné emocionálně proniknout k uvažování skladatele a znovu je interpretací přivést na svět.

Pokud Brendel něco stoprocentně odmítá, tak stereotypy a zavedené pravdy. Každé dílo je potřeba číst pořád znovu a nepřebírat ustálené názory − dokonce ani ty vlastní. "Během let, která jsem prožil za nacistického režimu, jsem se stal imunním vůči slepé víře," říká ve vzpomínce na své rané mládí.

Brendelův důraz na studium rukopisů předcházel dnešní praxi "urtextových" edic, tedy kritických vydání, která jsou vizitkou špičkových hudebních nakladatelství.

Kniha je rozdělena do tří tematických oddílů. První se zabývá klíčovými skladateli v Brendelově kariéře. Na jménech Mozart, Beethoven, Schubert, Liszt, Busoni a Schönberg není nic překvapivého, přinejmenším k prvním čtyřem ale přistupoval s nebývalou důkladností. Jako první nahrál komplet Beethovenových klavírních sonát, i Mozartovy klavírní koncerty natočil všechny.

Objevil Schuberta jako moderního a závažného autora osobitých klavírních skladeb se znepokojivým účinkem. Věnoval se i takřka neuváděným skladbám z Lisztova pozdního období. Díky Brendelově kombinaci podrobného studia partitur, intenzivního přemýšlení a praktické interpretační zkušenosti dostává čtenář nejhutnější část knihy hned na začátku.

Druhý oddíl je věnovaný koncertům a nahrávkám, a to z hlediska posluchače i interpreta. Brendel dokáže sedět na obou židlích: být pronikavým hodnotitelem velkých hudebníků, kteří ho ovlivnili, a zároveň zprostředkovat praktické zkušenosti velkého hudebníka, který významně ovlivňuje druhé.

Třetí, rozhovorová část začíná detailní konfrontací Brendelova hudebního uvažování s přístupem legendárního rakouského klavíristy Artura Schnabela a končí rozhovorem pro časopis Film a doba z roku 2016. Ten v původním vydání knihy Music, Sense and Nonsense z roku 2015 pochopitelně není a uvádí velkého klavíristu do českého kontextu.