Klavírista Indjic je v Praze jako doma, s orchestrem FOK spolupracuje čtyřicet let

Do Prahy se vrací starý známý. Beethovenův Klavírní koncert č. 2 dnes a zítra s orchestrem FOK v Obecním domě uvede klavírista Eugen Indjic, který má s pražskými symfoniky více než čtyřicetiletý vztah.

"Poprvé jsem přijel na festival Pražské jaro v roce 1972 a tehdejší atmosféra byla nabitá," vzpomíná Indjic v rozhovoru pro HN, jak se ocitl na programu s hvězdami typu klavíristy Svjatoslava Richtera či houslisty Davida Oistracha. "Možná proto, že mám slovanské kořeny, se divákům koncert líbil. Od té doby je Praha mým druhým domovem," říká klavírista, který od té doby s FOK odehrál přes 30 koncertů a v roce 2010 byl rezidenčním umělcem tělesa.

Indjic se roku 1947 v Bělehradu narodil ruské matce a srbskému otci. Ve čtyřech letech s nimi emigroval do Ameriky, v devíti odehrál první koncert. Pak ho pod svá křídla vzal ruský klavírista Alexander Borovskij. Když se s ním Indjic v první polovině 60. let vypravil na turné po Dánsku, hrál už tak dobře, že o něm recenzent v Kodani napsal: "Chopina hraje jako Polák, Debussyho jako Francouz a Prokofjeva jako ruský mistr."

Klavírista měl ale též jiné obdivovatele − Leonarda Bernsteina, Emila Gilelse či Arthura Rubinsteina. Také během vystoupení v Praze Indjic navazoval přátelství. Z hlavy si okamžitě vzpomene na Ivana Moravce, Rudolfa Firkušného, Rafaela Kubelíka či Jiřího Bělohlávka.

Indjic si ovšem získal přátele také v zákulisí. Zvlášť blízký mu byl Miloslav Zdražil, pořadatel koncertů FOK, který hudbou plnil pražské koncertní síně, kostely i zahrady. Zdražil u orchestru pracoval pětatřicet let, z tajemníka se v 60. letech vypracoval na vedoucího koncertního jednatelství. "Byl to velký přítel, vždy každého povzbuzoval a v každého věřil. Nikdy si koncert nenechal ujít, takže když se roku 2003 neukázal na mém recitálu v Rudolfinu, hned jsem věděl, že se něco přihodilo," říká Indjic. Zdražil skutečně zemřel ten rok v lednu.

Eugen Indjic dnes častěji vyučuje nebo zasedá v porotách, přesto dál rád vystupuje, a to prý zejména v Praze. „Inspiruje mě architektura a historie koncertních sálů a vědomí, kolik v nich hrálo legend,“ říká a také chválí české publikum, které se podle něj méně častěji nechává vodit za nos reklamou.

To by se mohlo hodit letos. Beethovenův Klavírní koncert č. 2, který Indjic zítra a ve čtvrtek uvede v Obecním domě, je ze skladatelových klavírních děl tím nejméně hraným. Indjic se k němu vrátil, když v posledních letech oprašoval ranou tvorbu Beethovena, Schumanna či Chopina. „V klasickém slova smyslu je pro mě dokonalou skladbou. Všechna Beethovenova raná díla silně ovlivnilo 19. století, je to slyšet v chromatických modulacích i ve zpěvných melodiích,“ poznamenává.

Své muzikologické poznatky Indjic brzy uplatní na chystaném přednáškovém turné se Jean-Jacquesem Eigeldingerem, specialistou na Chopina. Stejně tak by ale Indjic dovedl hovořit třeba o klavírních soutěžích – sám je ostatně laureátem té varšavské, kterou vyhrál roku 1970, soutěže v Leedsu, kde zvítězil o dva roky později, či Rubinsteinovy soutěže, kde uspěl roku 1974. Dnes je Indjic jen těžko poznává.

„Jako soutěžící jsem tehdy měl pocit, že skládám zkoušku u neomylné poroty expertů,“ vzpomíná. „Dnes, kdy sám zasedám v porotách, jsem svědkem toho, jak se dvacet profesionálních klavíristů nedokáže shodnout na vítězi.“

Stejně tak se radikálně mění publikum. „Když jsem se v roce 1970 účastnil Chopinovy soutěže ve Varšavě, publikum bylo převážně polské. Žili tou soutěží každý den. Dnes se nejvíc lístků prodá do Asie. Lidé z Varšavy si je nemohou dovolit, raději soutěž poslouchají na internetu,“ dodává.

To, co se ani podle Indjice nemění, jsou samotná vystoupení. „Nechodíme na pódium proto, abychom zradili skladatele a jeho úmysly,“ říká před pražským koncertem. „Když mě učila Nadia Boulangerová, kladla mi na srdce, že být originální znamená jít až ke kořenům, z nichž ta hudba vychází, to znamená k pocitům, které člověk při hraní zažívá,“ dodává.