Basista Martiník z Berlína a ředitel České filharmonie Mareček vyrazili na turné, uvádějí Schuberta

K české klasické hudbě patří jistý paradox: její nejznámější interpreti častěji vystupují v zahraničí než v tuzemsku. Hvězdy jako sopranistka Martina Janková, dirigent Tomáš Hanus či Pavel Haas Quartet jsou v cizině tak žádané, že v Česku leckteré roky účinkují sporadicky.

Mezi ně lze zařadit také basistu Jana Martiníka, který je momentálně výjimkou, jež potvrzuje pravidlo. Včerejším vystoupením v Ostravě zahájil turné po pěti českých městech v doprovodu klavíristy Davida Marečka, jinak ředitele České filharmonie. V pátek vystoupí v Plzni a příští středu v pražském Rudolfinu, kde je Martiník poslední dobou jako doma. Před pár dny tu dotočil Dvořákovy Biblické písně pro vydavatelství Decca.

Většinu času dnes přitom Martiník tráví v Berlíně, kde je pátou sezonou sólistou Státní opery Unter den Linden. Předtím působil v tamní Komické opeře. "Obě instituce mají tak náročný program, že při všem vytížení má člověk málo času na rozvoj sólové dráhy, natož aby pravidelněji vystupoval v Česku," říká Martiník.

Třiatřicetiletého ostravského rodáka ke zpěvu přivábili rodiče poté, co se v něm marně snažili vzbudit zájem o několik hudebních nástrojů. "Nebavilo mě cvičit," vzpomíná Martiník, jehož však zaujal zpěv a záhy se ukázalo, že pro něj má talent.

Po úspěchu v několika soutěžích začal studovat na Janáčkově konzervatoři a roku 2007 se stal finalistou soutěže Operalia věhlasného Plácida Dominga. Dva roky nato vyhrál písňovou kategorii mezinárodní pěvecké soutěže BBC ve waleském Cardiffu. "Navázal jsem díky tomu spoustu kontaktů," říká.

Posluchači České filharmonie si Martiníka pamatují z několik týdnů starého koncertního provedení Eposu o Gilgamešovi od Bohuslava Martinů. Martiníkova náklonnost k filharmonii je i výsledkem přátelství s ředitelem orchestru Davidem Marečkem.

"Jan je jedním z nejtalentovanějších pěvců své generace," říká Mareček a vyzdvihuje krásnou barvu Martiníkova hlasu a jeho hudební inteligenci. "Zeptáte se ho na cokoliv od symfonie přes komorní hudbu až třeba po barokní skladbu a velice pravděpodobně je bude znát," dodává Mareček, který Martiníkovi věští velkou budoucnost.

Na současném turné spolu uvádějí Schubertův písňový cyklus Zimní cesta. Nápad dostali před třemi roky, když se setkali v kavárně v Berlíně. "Vyprávěl jsem Janovi o mém pradědečkovi, který několikrát sólově zpíval pro Leoše Janáčka. Já jsem chtěl také zpívat, ale jakmile jsem začal cvičit na klavír, už nezbýval čas," popisuje Mareček, jak se dostali až k Zimní cestě.

V té basista spatřuje především nesmírnou hloubku a vážnost, dvě vlastnosti, které prý hledá v každém potenciálním projektu. "Osobně v Zimní cestě nacházím vše, co může člověka v životě potkat. Všechen smutek, lásku, jak se vše mění a nic není věčné," popisuje Martiník. "Většina skladatelů by musela popsat stohy partitur, aby to vše zachytila. Schubertovi někdy stačily tři noty."

Zimní cesta je náročná na provedení, čtyřiadvacetidílný cyklus písní představuje 75 minut zpěvu v němčině. "Náročná je určitě. Ale to je výhoda angažmá v Německu, v časové tísni je náročné vlastně vše," krčí rameny Martiník, který bude v Berlíně v květnu zpívat Brandera v Berliozově opeře Faustovo prokletí. Inscenaci připravuje slavný filmař Terry Gilliam.

Ještě předtím Martiníka opět uslyší Češi: s předním tuzemským ansámblem zaměřeným na starou hudbu Collegium 1704 zazpívá Bachovu kantátu Ich habe genug a Lamentace Jana Dismase Zelenky. "Ich habe genug jsem chtěl zpívat už dlouho. Připomíná nám, že tu nejsme navěky a proč máme být vděční za život. A Zelenkovy Lamentace jsou napsané, jako by skladatelovu ruku vedl sám Bůh," říká Martiník. Koncerty se uskuteční 16. a 17. března − kde jinde než v pražském Rudolfinu.