Kniha reportáží od novináře Kryštopy shrnuje osm let poznávání Ukrajiny před revolucí

Snaha cizince zachytit současnou Ukrajinu často připomíná pokus stisknout ve dlani tekuté želé. Sevřete ho a ono vám mezi prsty unikne jinam. Kdykoli máte pocit, že už jste popsali něco podstatného, příběh vám zase uteče dál.

Nejistota, kam patří velká postsovětská země skřípnutá mezi Rusko a Evropu, trápí též ukrajinské autory. Spisovatel, esejista a novinář Oleh Kryštopa, autor v češtině právě vydané reportážní knihy Ukrajina v měřítku 1 : 1, to vzdává rovnou v předmluvě. "Existuje něco víc, co by spojovalo mé prarodiče z Haliče, Donbasu, Sumské a Čerkaské oblasti? Mám za sebou osm let cestování po Ukrajině, ale stejně je pro mě těžké na to odpovědět," píše autor a ptá se, jak zaostřit na něco, co se bez ustání chaoticky mění. "Když se za nějaký čas vracím na totéž místo, stane se mi, že ho stěží poznám," dodává.

Kryštopa je ročník 1978. Původní profesí televizní novinář, který se na svých cestách po Ukrajině reportážemi tak trochu "vypisoval" z nudných kšeftů pro domácí kanály. Na pozadí černé kroniky, natáčení povodní nebo výstřelků ukrajinské "zlaté mládeže" vznikl velmi osobní a čtivý soubor příběhů.

Kniha se přitom zdánlivě minula načasováním. Autor ji začal psát v roce 2007 a skončil o šest let později. Tedy těsně před začátkem bouřlivých událostí takzvaného Euromajdanu, který tvář Ukrajiny změnil k nepoznání. Však také autor v doslovu tvrdí, že o současné Ukrajině už je nutné napsat úplně novou knihu.

Nečekaně zrychlený vývoj událostí nicméně dělá z nouze ctnost a Kryštopově knize dává skoro unikátní rozměr.

Čtenář může nahlédnout, jak vypadaly klíčové ukrajinské regiony těsně před vypuknutím revoluce v Kyjevě. Nechat se umazat černou uhelnatou depresí, která táhla ke dnu postsovětský a ilegálními horníky podkopaný Donbas − pozdější živnou půdu pro proruské separatisty, organizované Kremlem. Může naštvat pasažéry v krymském autobusu prostou ukrajinskou odpovědí bábušce, která sice mluví rusky, ale úplně se ztratila ve vlastní totožnosti. Té obyvatelce Krymu, která bude zanedlouho vítat ruské "zelené mužíky" obsazující ukrajinský poloostrov.

K tomu Kryštopa líčí tragické historické příběhy z Haliče, bratrovražedné masakry kriminálních bossů krymského podsvětí, syrové historky z černobylské zóny nebo noční mrazivé povídání prostitutek v promrzlém hotelu v Černovicích.

Bez velkých ambic, ale s výjimečným jazykem − podtrženým skvělým českým překladem Marie Iljašenko − vznikl jeden z nejplastičtějších portrétů Ukrajiny po roce 1991.

V závěru Kryštopa připomíná, že ani tento obraz jeho rodné země už po Euromajdanu, ruské invazi, anexi Krymu a nevyhlášené válce na Donbasu neexistuje. Nevědomky tím znovu podtrhuje, jak je jeho země neuchopitelná. Také ale dává skrytý návod ostatním: vyrazit na cestu, sebrat materiál, zpracovat ho co nejlépe… a pak zase rozprášit. A znovu a znovu.