Aj Wej-wej pro Prahu vytvořil své největší dílo: člun s uprchlíky. Západ totálně selhává, říká

Praha neleží u moře. Do Prahy nikdo nepřijíždí na člunu. A už vůbec sem nepřijíždějí uprchlíci. Takže co čínský umělec Aj Wej-wej sleduje svým nejnovějším dílem, nafukovacím člunem plným běženců, který pro Prahu vytvořil a ve čtvrtek jej odhalí ve Veletržním paláci?

Především je to útok na city, dílo ohromující svou velikostí, spektákl. Jedna věc je slyšet o člunu a druhá stanout pod sedmdesát metrů dlouhou instalací. Procházet se místností, kde jsou jako starověká Terakotová armáda vyrovnané tři stovky nafukovacích postav znázorňujících migranty. Všichni černí, bez tváří. Robátka velká jako balvan, muži tyčící se do výšky čtyř metrů. Někteří napřímení, jiní zkroucení. Divák si na jejich prázdných tvářích domýšlí bolestivé grimasy.

Teď ale okolo ještě pobíhají desítky českých i čínských řemeslníků. Rozmisťují štafle a zvedají figury nad hlavu. "Musíš ho vzít tak, aby byl břichem dolů," křičí. A pár minut nato šéfkurátorovi Národní galerie Adamu Budakovi v telefonu zapípá esemeska, že − řečeno letištním slangem − "začíná boarding".

Cestující začínají za pomoci dělníků nastupovat do člunu. Až do Veletržního paláce na čtvrteční vernisáž dorazí několik tisíc lidí, člun se bude vznášet, u stropu přidržovaný ocelovými lanky. A uprchlíci budou sedět uvnitř.

Nejprve fakta. Aj Wej-wej pro Prahu vytvořil své největší dílo. Pro jeho první původní výstavu ve střední či východní Evropě Národní galerie uvolnila velkou dvoranu Veletržního paláce, kde byla dosud umístěna Muchova Slovanská epopej. Ajovo dílo zde bude k vidění až do ledna příštího roku.

Umělce jen na Instagramu sleduje téměř 300 tisíc lidí, nepochybně budou za Ajovým člunem jezdit turisté i studenti umění. A první zmínky ve světovém tisku již začaly vycházet. Zkrátka a dobře: takový mezinárodní "tahák" Národní galerie ve své novodobé historii patrně ještě neměla.

Aj Wej-wej pro Prahu vytvořil své největší dílo: člun s uprchlíky. Západ totálně selhává, říká

Dalších 10
fotografií

Jiná věc je, jak bude dílo přijato. Vzhledem k blížícím se parlamentním a prezidentským volbám Češi čekali, že uprchlické téma do debaty vrátí spíš populističtí politici. Fakt, že to nakonec učinil Aj Wej-wej, může vyvolat negativní reakce. Ostatně když se čínský umělec vloni nechal vyfotografovat ve stejné póze, v jaké byl na tureckém pobřeží nalezen utonulý tříletý chlapec, sklidil kritiku − ozývaly se hlasy, zda mediálně protřelý Aj Wej-wej nezneužívá uprchlickou krizi pro svou popularitu.

A pak jsou tu umělcovy nekompromisní výroky. "Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva. Při současném přístupu k uprchlíkům ztrácíme své základní hodnoty," říká v rozhovoru s ředitelem Národní galerie Jiřím Fajtem, jenž vyjde v chystané monografii. "Západ totálně selhává. Je trapné ony hodnoty vůbec zmiňovat."

Silná slova. Před vynášením podobně silných soudů o Ajově člunu bude dobré si nejdřív vše zrekapitulovat. Čínský umělec, jenž v květnu oslaví šedesáté narozeniny, byl dvakrát sám uprchlíkem: nejprve jako dítě, když se s otcem v Číně ocitli ve vyhnanství, později v dospělosti, kdy dvanáct let žil v USA. Dlouho vytvářel jen díla vztahující se k čínské historii a režimu. Čím byl kritičtější, tím se stupňovala odezva.

Aj Wej-wej byl nakonec z politických důvodů vězněn, následně na roky zavřen do domácího vězení. Úřady mu zbouraly ateliér, sebraly pas, pokusily se ho finančně zruinovat. Pas dostal zpět předloni v létě a za přítelkyní a synem odjel do Německa právě v době, kdy vrcholila první vlna uprchlické krize.

V zástupu imigrantů, kteří ze Sýrie prchali především do Německa, si Aj Wej-wej musel připadat jako jeden z nich.

Od té doby působí většinou na Západě, vloni uspořádal šestnáct výstav v deseti zemích. S další kritikou čínského režimu nepřichází, což vede ke spekulacím, zda svůj pas nedostal výměnou za slib, že zmlkne. Když se ho na to HN vloni zeptaly, jakoukoli dohodu s čínskými komunisty popřel.

Tak jako tak se Aj Wej-wej od té doby věnuje výhradně uprchlické krizi. Postavil si ateliér na řeckém ostrově Lesbos, kam migranti přijíždějí. Při natáčení dokumentárního filmu Human Flow, jenž se právě dokončuje, navštívil desítky uprchlických táborů. V Londýně se zúčastnil pochodu za solidaritu s uprchlíky. Natočil demolici utečeneckého tábora v Calais. Na fasádu berlínského Konzerthausu pověsil záchranné vesty, v jezírku před muzeem ve Vídni z nich poskládal lotosové květy. A když vloni před pražským Veletržním palácem odhaloval putovní sérii soch Zvěrokruh, zahalil je do zlatých fólií, jaké se dávají prochladlým uprchlíkům nalezeným v moři. Šlo o gesto nesouhlasu s rozhodnutím české vlády nepřijímat migranty.

Nyní v tom Aj Wej-wej pokračuje. V prvním patře Veletržního paláce celou podlahu pokrývají titulky článků o uprchlické krizi ze světových médií. Nechybí mezi nimi zpráva z dob, kdy premiér Sobotka ještě avizoval, že Česko uprchlíky ze Sýrie přijme.

Proč to vše Aj Wej-wej dělá? Německý kritik umění Roger M. Buergel v katalogu k výstavě argumentuje, že Aj se zájmem o uprchlíky vrací do dětství, kdy v exilu zažil "rozpad světa". Buď jak buď, zjevně se snaží uprchlické téma udržovat v povědomí. V různých podobách se v Evropě vrací k osudu migrantů, aby jej nepřebilo třeba zpravodajství z voleb.

Pražská výstava je v tomto ohledu stejná jako vše, co Aj dělal poslední rok. Představuje jasný apel. "Potřebujeme více tolerance, soucitu a důvěry v sebe navzájem," říká Aj v rozhovoru k výstavě. Zdůrazňuje, že každý se může stát uprchlíkem a pak bude potřebovat soucit druhých.

Evropanům může přijít zvláštní, že jim to říká právě čínský umělec, jenž situaci přece jenom vnímá s odstupem. Ale možná je výjimečný právě Ajův nadhled. Možná je jeho boj za lidskou důstojnost o to cennější, že přichází od občana komunistické Číny s 1,3 miliardy lidí, který se postavil režimu popírajícímu lidská práva v míře, jaká je na Západě nevídaná.

V interview s Jiřím Fajtem umělec sebekriticky tvrdí, že všechna jeho dosavadní díla byla povrchní. "Neporadila si s bolestí, utrpením a temnotou v naší společnosti."

Možná chce Aj prostě změnit svět. Když se postavil miliardové Číně, proč ne stamilionům Evropanů, kteří odmítají uprchlíky?

Když se Aj Wej-wej vloni vyfotografoval v póze utonulého syrského chlapce, říkal tím: Všichni jsme jako ten chlapec. Teď svým člunem ve Veletržním paláci říká: Všichni jsme uprchlíky. Rozhodně je konzistentní.

Jiná věc je, jak si jeho člun vysvětlit. Pro Čechy jde o nevídaný úkaz − poslední člun, který v tuzemsku vyvolal společenskou debatu, byl rovněž nafukovací, jen se v něm po rybníku plavil prezident Zeman.

Kunsthistorik Fajt v katalogu připomíná, že člun znamenal kdysi v Japonsku volný pohyb a příslib obchodní prosperity, v křesťanské Evropě loď symbolizovala církev. Ajovo dílo možná stojí mimo tento kontext. Zato funguje podobně jako slavný obraz Francouze Théodora Géricaulta z roku 1818 zpodobující vor, na němž byli napospas moři ponecháni přeživší z katastrofy lodě Medúza.

Také Géricaultova malba nazvaná Vor Medúzy, vystavená na prominentním místě v pařížském Louvru, má obří rozměry a atakuje smysly. Vyzývá, aby se do ní divák ponořil a představil si, jakou účastníci katastrofy zažívali hrůzu. Jakou naději cítili přeživší, když mávali na projíždějící loď.

Aj Wej-wej se na řeckém ostrově Lesbos pokusil o něco podobného. Popisuje, jak si vlezl do jednoho z uprchlických člunů a chvíli v něm na moři rozjímal. "Teprve tak jsem pocítil, jaké to je, být na chabě vybaveném člunu, sám jako hmyz na lístečku uprostřed jezera," vzpomíná. "Tak pochopíte křehkost a nestabilitu, které patří k životu jako takovému. Je tak blízko smrti."

A pak je tu souvislost lokální. Zástup černých figur, které v Ajově člunu nejspíš čekají na smrt, se nachází nedaleko míst, kde byli na přelomu 30. a 40. let minulého století shromažďováni Židé před deportací do koncentračních táborů. S přirovnáním k nacismu se musí opatrně, ostatně Aj Wej-wej o české historii nemusí tušit mnoho. Jeho člun však debatu bezesporu vyvolá.

Bude na každém návštěvníkovi, co si na tváři těch figur představí. Někomu může černá masa těl evokovat to nejhorší, strach z cizího, zhmotněný zlý sen o uprchlících, jejž příchodem do Veletržního paláce třeba překoná. Jiní si budou domýšlet jejich osud. Smete je v příští vteřině vlna, nebo se dostanou na souš a zázrakem přežijí?

I kdyby, takřka určitě by nebyli přerozděleni do Česka. Možná by Aj Wej-wej ze všeho nejraději změnil právě to.