Recenze: V Lorkově hře v Národním divadle má každé slovo váhu, za činy se platí životem

Nad baladickým dějem Krvavé svatby básníka Federika Garcíi Lorky visí v pražském Stavovském divadle svazek bílých zářivek, který vyvolává pocit palčivého španělského slunce. Připomíná i paprsky světla na barokních obrazech, znamení Boží přítomnosti, která vstupuje do lidských osudů.

Hudebně a choreograficky komponovanou novou inscenaci takto "osvítilo" režijní duo SKUTR − Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský.

Svět Lorkovy hry se inspiruje životem andaluského venkova. Vše se tu naplňuje neúprosně, ve starozákonní jednoduchosti. Příběh matky, která přichází o posledního syna, a nevěsty, která ho v den svatby opouští s jiným, je předurčen od prvních vět textu.

"Dej mně nůž," říká syn matce, když jde pracovat do vinice. Vyvolá tak obraz těch, kteří se jí z pole vrátili mrtví, i předtuchu spojenou s budoucí nevěstou: "Vyslovím její jméno a jako by mě kamenem do čela uhodil."

V Krvavé svatbě má každé slovo váhu, za činy se platí životem. Přímočaré dialogy prostupují silné obrazy, jejichž symbolika je svázaná s přírodou, každodenní venkovskou zkušeností a tradicí.

Části textu zní ve verších a odkazují k lidové poezii, ovšem vnímané v kontextu meziválečné moderny, zvláště surrealismu − vždyť k Lorkovým přátelům patřili filmový režisér Luis Buñuel, malíř Salvador Dalí i spisovatel Jorge Luis Borges.

Pro současné divadlo je Krvavá svatba lákavý materiál. Ale pro čisté, nelomené emoce a gesta, bez nichž archetypální významy i poezie zůstávají mrtvou veteší, hledá činoherní herectví jazyk jen obtížně. Ne náhodou je jedno z nejpřesvědčivějších ztvárnění Krvavé svatby filmové a taneční − stejnojmenné dílo režiséra Carlose Saury a tanečníka a choreografa Antonia Gadese z počátku osmdesátých let minulého století.

Recenze: V Lorkově hře v Národním divadle má každé slovo váhu, za činy se platí životem

Dalších 11
fotografií

SKUTR, který opakovaně pracuje s hudbou, folklorními motivy a "taneční" stylizací hereckého gesta, má k Lorkově látce blízko i obsahově − ritualizovaná archetypální témata jako láska a smrt, vztah matky a syna, muže a ženy, člověka a přírody se v jeho dramaturgii opakují v mnoha obměnách a kontextech.

Krvavá svatba, kterou Kukučka a Trpišovský inscenovali s činoherci z Národního divadla a týmem osvědčených spolupracovníků, je opět velmi múzická a vizuálně strhující práce. Španělský folklor se tu prolíná s moravským a slovenským. V kulturně propojeném světě to dává smysl. Situace svatby, lásky a smrti jsou univerzální. Lorkovy verše "Nevěsto v bílém šněrování, dneska děvčátko, zítra paní" až nutkavě připomínají moravskou píseň "Dneska nevěsta, zajtra žena…".

Pohled na jeviště je od začátku okouzlující: působivě nasvícená "biblická" krajina Jakuba Kopeckého se stromečky růží a oliv v květináčích, brilantní kostýmy Simony Rybákové, v nichž se prolíná tradiční španělská silueta a barevnost se současností, zvuk kytary a zpěv, choreografie žen s pletacími jehlicemi, "spřádání" klubek osudu… Do toho dialog "o noži" Matky Taťjany Medvecké a Ženicha Patrika Děrgela s přesně kladenými důrazy.

Herecká souhra, pro tento typ inscenace nezbytná, bez výhrad klape, všichni herci se dobře hýbou, zpívají, cítí rytmus. Postupně se ocitneme v domě nevěsty vymezeném čistým bílým obdélníkem nebo ve stodole se zemědělskými stroji a cirkulárkou. Ke slunečním paprskům přibude působivá zrcadlová luna.

Ocitáme se v universu, kde na pozadí kolektivního vědomí vystupují individuální příběhy. Taťjana Medvecká vtiskla Matce přitažlivou, temperamentní ženskost, která paradoxně umocňuje tragiku postavy.

Velmi uvěřitelná je temná, smrtící vášeň Nevěsty a Leonarda v interpretaci Pavlíny Štorkové a Filipa Kaňkovského. Divnou, ale emocionálně silnou figuru nevěstina otce vytvořil David Prachař. Nepřehlédnutelná a obdivuhodná je devadesátiletá Soňa Červená v roli Luny/Mrtvé matky, která rtěnkou nekompromisně označuje křížem na hrudi budoucí mrtvé.

Na Krvavou svatbu se moc dobře dívá. Martin Kukučka před časem v rozhovoru označil žánr inscenací SKUTR jako "artkýč". Zda je v inscenaci Krvavé svatby víc umění, nebo kýče, je na individuálním vkusu diváků. Každopádně velmi dobře zapadá do současného inscenačního trendu činohry Národního divadla, v němž převládá řemeslně suverénní a široce přijatelný vizuální styl poučený popkulturou.