Dostal jsem grant, můžu hrát underground, rapují čeští J.A.R. na nové desce

Na obalu desky zvané Eskalace dobra, kterou nyní po šestileté pauze vydala česká funková kapela J.A.R., je vymalován krvavý výjev. Michael Viktořík nabízí svou čerstvě urvanou nohu žebrajícímu Oto Klempířovi, který je beznohý úplně. Oba rapeři jsou oblečeni jako váleční veteráni.

Ilustrace od výtvarníka Aleše Čumy vystihuje nejen název alba kapely, která už dlouho působí jako velký, nekorektní večírkový vtip. Cynismus, sarkasmus i jisté znepokojení je cítit také ze samotné desky.

Sestava vedená klávesistou Romanem Holým má stálou a pevnou pozici, těžko od ní tedy čekat překvapení. Na desce nedochází ke stylovým zvratům, nahrávku stále prosycuje funk − uvolněný, zběsilý, napumpovaný elektronickými vlivy, ale stále funk.

Kapela ho hraje virtuózně, s jistotou a tak, aby stoprocentně sloužila písním − nejsilnější kolekci, kterou J.A.R. natočili od svých nejznámějších alb z 90. let Homo Fonkianz a Mein Kampfunk.

Eskalace dobra ostatně vyrůstá právě z této dekády intenzivní svobody a hédonismu. Odkazuje k ní i hlouběji do minulosti, jako by kocovina z velkého mejdanu, jímž 90. léta pro mnohé byla, odezněla a zůstaly útržky vesměs příjemných vzpomínek s mladickou vůlí "nepodělat se" ze světa.

Nejvíce je to patrné ze závěrečné písně zvané Sentimentu záchvat. Je plná odkazů na dospívání i patetických rapových pasáží ("Táta půjčil fichtla, na nás nikdo neměl chance / Ve walkmanu Ultravox a jejich We Came to Dance"), které střídá sarkastický refrén zpěváka Dana Bárty: "Záchvat, kdo z vás může říct, že mu vydělává sentimentu záchvat?"

Další odkazy do minulosti lze nalézt v úvodní, na poměry J.A.R. nezvykle klidné skladbě Spral to ďas, v rozjetém refrénu písně Jsem vymletej nebo v Nemá nižádný význam chtít být stále mlád.

Tato hudebně nejsilnější skladba z desky stojí na půl cesty mezi zuřivým sebestředným funkem a parodií na klišé v duchu starého českého filmu Pytlákova schovanka. Pumpující rytmika, šílící dechy a klávesy, nad kterými Bárta napodobuje operní či operetní zpěv, ústí do mantry: "Už slyším tóny všech hymen, na úbočí malý hory natrhnu ti hymen."

Je to typicky šílený okamžik, kde už jsou J.A.R. tak daleko za hranou, že je za to nelze neobdivovat.

Suverénnost, se kterou parta hudebníků kolem padesátky stále vymýšlí úchylné pubertální vtipy, kontrastuje s formálně dotaženými hudebními nápady. Za pozornost stojí též typicky "jarovské" bonusy skryté na fyzické CD edici alba − jejich tituly Hovno je tvůj strejc nebo Právě jsem se po*hcala mluví samy za sebe.

Onen návrat do 90. let souvisí také s větším zapojením Oto Klempíře a Michaela Viktoříka, obecně se na novém albu rapuje víc než dřív.

Prvoplánové úlety a hříčky přitom doplňují hořké, poučené výpovědi zhuštěné na minimální délku, které vystihují poetiku kapely. "Hlídá nás satelit, tak klid. Souboj mentalit." Nebo: "Dostal jsem grant, dík, můžu hrát underground."

Je osvěžující slyšet kapelu, která stále patří do tuzemské první ligy a přitom se nebojí zesměšnit úplně vše včetně sebe sama − a ještě kromě líbivých melodií projevuje názor.