Goldflamovy divadelní hry jsou návody na přežití. Autor je pokřtí v Havlově knihovně

Ačkoliv si titul pro novou knihu svých divadelních her Arnošt Goldflam sám nevybral, připadá mu přiléhavý: Horror a další hrůzy. "Ono by se dalo říct, že hrůza je celý lidský život," říká dramatik, scenárista, režisér a příležitostný herec, který dnes představí v pražské Knihovně Václava Havla druhý díl svých sebraných divadelních textů. Vydalo je nakladatelství Větrné mlýny, které onen ironizující název zvolilo.

První svazek, pojmenovaný podle Goldflamovy slavné autobiografické hry Písek a jiné kousky, vyšel už v roce 2010 a třetí, který by měl obsahovat také rozhlasové hry, scénáře a divadelní adaptace, se k vydání chystá.

Své dramatické dílo odhaduje Arnošt Goldflam na úctyhodných osmdesát pět "kousků". Mnoho z nich bylo přeloženo a uvedeno ve dvanácti zemích − samozřejmě v těch středoevropských, kde má autor polské, rakousko-české a židovské kořeny. A pak od USA až po Rusko, dokonce také v Austrálii.

Goldflamovy hry se často opírají o univerzální téma rodiny, k němuž se v obměnách vrací inspirován bizarními příběhy a osobnostmi svých příbuzných a známých. Rodinný mikrokosmos není v autorově pojetí idylickým místem, nýbrž rozporuplným, tragikomickým prostorem, v němž se ironicky uplatňuje otcovské násilí či manipulace, ale také starosvětská maminčina vlídnost.

Někdy se vše odehrává v abstraktním, modelovém prostředí, jako Goldflamova prvotina Horror. Ale častěji, jako v Blbé Veruně, další hře právě vydaného svazku, na pozadí společenských proměn v Česku. "Veruna zažívá různé situace v posledních třiceti padesáti letech, a tak tím vším prochází," říká dramatik.

I když v metaforických obrazech jeho her sledujeme moderní české dějiny nebo individuální historii postav, u Goldflama nikdy nejde o prvořadě společenské, nebo dokonce politické téma. "To já bych neuměl. Musím vyjít zevnitř, z pocitu nějakého člověka nebo jeho vnitřního stavu. Vždycky mě hlavně zajímalo, jak si jedinec poradí, jak si vede nebo jak hledá východiska," říká.

I když se Goldflam narodil rok po konci druhé světové války, má jeho rodina z matčiny i otcovy strany zkušenost holokaustu. V autorově divadelní tvorbě zaujímá významné místo.

I tuto zkušenost ale vnímá paradoxně, tragikomicky, podobně jako jemu po duchu blízký rakouský dramatik George Tabori: "Když jsem psal pro Divadlo Archa hru Sladký Theresienstadt, strávil jsem přímo v terezínské badatelně týden. Přicházím tam a na lavičce sedí paní a čte knížku. Zajímalo mě, co čte − bylo to Fit pro život. No, není to námět na hru?" směje se Goldflam.

Před několika lety se originálně vypořádal také s Vůdcem. Ve hře u Hitlerů v kuchyni ho představuje v několika epizodách jako fiktivní postavu. "My víme, co všechno provedl, ale nahlížíme klíčovou dírkou do jeho domácnosti a vidíme ho tak, jak se o něm psalo − génius průměrnosti," vysvětluje autor a dodává, že by neuměl napsat úplně realistickou hru. Musel by pak ve skutečné situaci uvažovat třeba o tom, kam by asi šli bratři Mašínové na záchod. "Na takových detailech bych ztroskotal. Chtěl bych být důsledný a věrohodný a utopil bych se v tom," míní.

Prosba, aby se pokusil popsat, jak v dějinném kontextu vnímá současnou globální společenskou situaci, Goldflama trochu zaskočí.

"Vždycky jsem hodně poslouchal zprávy. Dnešní doba je nepřehledná, plná informačních šumů a pravdivého se člověk dozví pramálo. Dívám se na ni jako na velmi nebezpečnou, neurovnanou a pro obyčejného člověka, jako jsem já, těžko proniknutelnou. Živí vzrůst nacionalismu a šovinismu. Mám strach, musím říct."

Mezi texty nového svazku jsou i hry z divadelního prostředí, v němž se Goldflam po pokusu o studium medicíny, zaměstnání pomocného dělníka nebo období, kdy se věnoval výtvarné práci, nakonec definitivně našel a jehož specifickou povahu dokonale prohlédl. Divadelníky oblíbená hra Vratká prkna, která nedávno v pražské Ypsilonce dosáhla sta repríz, nebo Dámská šatna, jež se v Klicperově divadle v Hradci Králové hrála stošedesátkrát, patří k autorovým nejúspěšnějším.

Jeho hrdinové vnímají absurditu svého života i světa, který k nim zvenčí doléhá, s "kafkovským" údivem. Svou blízkost s pražským německy píšícím spisovatelem autor cítí. "Působím na lidi vyrovnaným, klidným a přívětivým dojmem, i se rád zasměju, ale sám nejsem zrovna moc optimista a veselý," říká.

Někdo se ho prý ptal, proč se Kafka smál, když četl své texty. "Myslím, že se nesmál proto, že by to bylo veselé, ale spíš se mu zdálo, že dobře popsal paradoxní stav celé té tragédie z pohledu zvenčí. Všiml si, že by z určitého pohledu mohla působit komicky. Taky se někdy směju, když si myslím, že jsem něco pěkně vystihl. Čímž ale neříkám, že to jsou všechno žertovné věci. Spíš mě na tom baví paradox nebo určitá dvojlomnost."

A o čem by přemýšlel autobiografický hrdina v Goldflamově věku? "Celý život mě zajímalo, banálně řečeno, jak se vypořádat se životem, jak svůj život přežít. Jak se vypořádat s tím, co jsem zůstal svým blízkým dlužen, proto jsem napsal povídky Tata a jeho syn. Abych si vzpomenul na něco, co jsem zanedbal," říká.

Například ve hře Achich, která se nyní hraje v Liberci, je podle Goldflama jedna scéna věnovaná jeho dělnické éře, kdy dělal "helfra". "Zajímá mě, jestli jsem se dostatečně, protože jsem byl velmi mladý, když zemřela, rozloučil s maminkou. Jestli jsem se rozloučil s tatem, se kterým jsem si ne vždycky rozuměl. Vidím svoje děti, o co se zajímají, co je baví. Mám možnost je nějak v dobrém poznamenat? A potom se mě hodně dotýká okolní svět, který ale jsem schopen zpracovat jen tak, jak je v mých silách."

Tlustý, krásně vypravený, červeně pruhovaný svazek svých her Arnošt Goldflam potěžkává s neskrývaným zalíbením. Když ještě psal na stroji, některé texty se mu prý ztratily. "Jsem starý hamoun, tyhle už se neztratí," dodává sebeironicky.