Memoáry se dají napsat i jako popsong, hlásí kapela The Magnetic Fields na pěti albech

Když newyorská kapela The Magnetic Fields odehrála britskou premiéru, na scénu se vyhoupl zpěvák Peter Gabriel a šel zobjímat frontmana Stephina Merritta. Nebyl sám, kdo propadl kouzlu písničkáře, jemuž talent dovoluje zrýmovat věci serióz­ní i absurdní, chytře obecné i bez skrupulí intimní.

Merritt teď sklízí pozornost pětialbem 50 Song Memoir, které vydala značka Nonesuch a kde každý rok svého života komentuje jednou písní. A je tak napínavý i zábavný vypravěč, že dvě a půl hodiny písní lidé opravdu poslouchají. Není to "art projekt" určený k uctivému odložení na neurčito.

Merritt tak zlomil kletbu, kterou sám sobě připravil svým dosavadním opus magnum. V roce 1999 vydal trojalbum 69 Love Songs, kde milostné písně usadil do vtipné i jímavé spleti žánrových odkazů. Ve velmi vlastních variacích se inspiroval country, novoromantickým popem, punkem, beatnickými jamsessiony. Střídal vypravěčskou perspektivu: něco se děje mezi mužem a ženou, jindy jde o homosexuální story. Nicméně: "Shakespeare v Sonetech většinou mluví genderově univerzálně," praví Merritt a té skrytosti/otevřenosti se držel.

Monstrprojekt obstál a z Merrittových The Magnetic Fields se stala široce sdílená radost. Peter Gabriel natočil jejich píseň The Book of Love se symfonickým orchestrem, Merritta si vybral spisovatel a scenárista Neil Gaiman, když se z jeho knihy Koralina dělal muzikál.

Merritt dobře věděl, že cokoliv dalšího udělá, bude srovnáváno s "Devětašedesátkou". Bylo to k vzteku: stalo se to čtyřem slušným albům. Až před padesátými narozeninami lehce mizantropického, v čemsi typicky newyorského autora pozval na večeři Bob Hurwitz, šéf labelu Nonesuch (domova Laurie Andersonové či Steva Reicha). Navrhl mu, ať napíše paměti. V padesáti písních.

Udivující je nakonec povaha, nikoliv kvantita: Merritt dokáže rýmovat, i když ho vzbudíte o půlnoci, má to v krvi podobně jako Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček, Petr Marek − anebo jako Cole Porter a Paul Simon, k jejichž "velké americké tradici" má blíž. "Až jednou budu psát paměti, které budou samozřejmě ve verších…", říká ve skladbě reprezentující dvanáctý rok života.

V dětských písních zjišťuje, co ho determinovalo. Umí zobecnit vzpomínku na kocoura ("on mě nesnášel, já jeho miloval"). Vzpomíná na bizarní příhodu z koncertu psychedeliků Jefferson Airplane: "Zabíjejí tam děti!" volala protiválečný apel zpěvačka Grace Slicková ("byla rozzlobená a krásná") a malý Merritt myslel, že vraždění probíhá přímo v koncertním sále, pro pětileté dítě tak rozlehlém.

Až do puberty to ve zpívaných memoárech nejvíc schytává matka. Zpěvák líčí její vášeň pro ezoteriku a spirituální kulty: střídala je stejně jako partnery, jeden pohrdal chlapcovými syntezátory, druhý mu zahubil zvíře a na dítě svedl krádež. Tady jde Merritt na hranu radostným refrénem: "Ale teď už jsi po smrti: Život není vždycky jenom špatný!" V devíti si titulem písně No Stephin Merritt odpověděl na otázku, zda je nějaký Bůh.

Jako teenager souběžně objevoval hudbu i vlastní queer podstatu. A utíká do světa, kde člověk nemusí předkládat identitu a tvář, které by někdo zvenčí pořád posuzoval. Být anonymní "jako Residents", o tom sní.

Zkušený Merritt samozřejmě do písňových pamětí dostal formy, jakými se chce prezentovat. Rok 1969 zastupuje Judy Garland, píseň o smrti hollywoodské hvězdy, jež se stala legendou pro queer komunity, a o počátku vzpour vedených za práva gayů. Hymnický refrén "Judy Garland set us free" možná udělá z písně hit pro všechny, kdo sympatizují s queery. Humor pak Merrittovi umožňuje psát z pozice nerda: song How To Play the Synthesizer je skutečně návodem k použití modulátorů a filtrů; vybroušená How I Failed the Ethics (Jak jsem propadl z etiky, 21 let) groteskně rekapituluje filozofické a informační teorie mladého ateisty.

Méně legrace vnáší do životaběhu první vlna AIDS v osmdesátých letech. Zároveň tu byli strašáci studené války: "Čekali jsme nukleární katastrofu, kdo by byl zdrženlivý?" říká se tu o dobové uvolněné sexualitě.

Druhá pětadvacítka let je poznamenaná nespokojeností a lítostí: potvrzuje, že o rozpuku života se píše snáz než o problémech středního věku. Merritt poprvé potkává svého otce (34 let) a vyrovnává se s útokem, kdy ho kritik týdeníku New Yorker obvinil z rasismu (41 let). Na konci se nemůže vyhnout bilanci: K čemu byly všechny ty roky, kdy se obsesivně věnoval písním? I Wish I Had Pictures − kdybych tak měl vzpomínky ve formě obrázků, zpívá; zbyly mu songy, a ty míří víc k vlastnímu pocitu, ne k tomu, jak to doopravdy bylo. Poslední píseň ale doznává: každý má nějaký fetiš, a Merritta prostě rajcuje mluvit k druhým prostřednictvím písní.

Pavel Turek v časopisu Respekt napsal, že cyklus se má poslouchat chronologicky a celý − s tím lze naprosto souhlasit. Z téhle sbírky lyrickoepického elektropopu se dovíme leccos o hudbě i Americe posledních dekád. Ale její smysl je hodně v tom, že prověřuje sílu písničky. Je to legitimní médium pro životní bilanci, ukazuje Merritt: má pestré možnosti, dokáže být osobní i odkazovat ke kolektivnímu nevědomí, občasná patina domácí nahrávky taky není na škodu. A pokud je 50 Song Memoir úspěšnou obhajobou písně, pak ne před starší literárnější generací: spíš před mladými, kteří už mají jen málokdy trpělivost na obsažná vyprávění písničkářů.