Když newyorská kapela The Magnetic Fields odehrála britskou premiéru, na scénu se vyhoupl zpěvák Peter Gabriel a šel zobjímat frontmana Stephina Merritta. Nebyl sám, kdo propadl kouzlu písničkáře, jemuž talent dovoluje zrýmovat věci serióz­ní i absurdní, chytře obecné i bez skrupulí intimní.

Merritt teď sklízí pozornost pětialbem 50 Song Memoir, které vydala značka Nonesuch a kde každý rok svého života komentuje jednou písní. A je tak napínavý i zábavný vypravěč, že dvě a půl hodiny písní lidé opravdu poslouchají. Není to "art projekt" určený k uctivému odložení na neurčito.

Merritt tak zlomil kletbu, kterou sám sobě připravil svým dosavadním opus magnum. V roce 1999 vydal trojalbum 69 Love Songs, kde milostné písně usadil do vtipné i jímavé spleti žánrových odkazů. Ve velmi vlastních variacích se inspiroval country, novoromantickým popem, punkem, beatnickými jamsessiony. Střídal vypravěčskou perspektivu: něco se děje mezi mužem a ženou, jindy jde o homosexuální story. Nicméně: "Shakespeare v Sonetech většinou mluví genderově univerzálně," praví Merritt a té skrytosti/otevřenosti se držel.

Monstrprojekt obstál a z Merrittových The Magnetic Fields se stala široce sdílená radost. Peter Gabriel natočil jejich píseň The Book of Love se symfonickým orchestrem, Merritta si vybral spisovatel a scenárista Neil Gaiman, když se z jeho knihy Koralina dělal muzikál.

Merritt dobře věděl, že cokoliv dalšího udělá, bude srovnáváno s "Devětašedesátkou". Bylo to k vzteku: stalo se to čtyřem slušným albům. Až před padesátými narozeninami lehce mizantropického, v čemsi typicky newyorského autora pozval na večeři Bob Hurwitz, šéf labelu Nonesuch (domova Laurie Andersonové či Steva Reicha). Navrhl mu, ať napíše paměti. V padesáti písních.

Udivující je nakonec povaha, nikoliv kvantita: Merritt dokáže rýmovat, i když ho vzbudíte o půlnoci, má to v krvi podobně jako Jaromír Nohavica, Jiří Dědeček, Petr Marek − anebo jako Cole Porter a Paul Simon, k jejichž "velké americké tradici" má blíž. "Až jednou budu psát paměti, které budou samozřejmě ve verších…", říká ve skladbě reprezentující dvanáctý rok života.

V dětských písních zjišťuje, co ho determinovalo. Umí zobecnit vzpomínku na kocoura ("on mě nesnášel, já jeho miloval"). Vzpomíná na bizarní příhodu z koncertu psychedeliků Jefferson Airplane: "Zabíjejí tam děti!" volala protiválečný apel zpěvačka Grace Slicková ("byla rozzlobená a krásná") a malý Merritt myslel, že vraždění probíhá přímo v koncertním sále, pro pětileté dítě tak rozlehlém.

Až do puberty to ve zpívaných memoárech nejvíc schytává matka. Zpěvák líčí její vášeň pro ezoteriku a spirituální kulty: střídala je stejně jako partnery, jeden pohrdal chlapcovými syntezátory, druhý mu zahubil zvíře a na dítě svedl krádež. Tady jde Merritt na hranu radostným refrénem: "Ale teď už jsi po smrti: Život není vždycky jenom špatný!" V devíti si titulem písně No Stephin Merritt odpověděl na otázku, zda je nějaký Bůh.

Jako teenager souběžně objevoval hudbu i vlastní queer podstatu. A utíká do světa, kde člověk nemusí předkládat identitu a tvář, které by někdo zvenčí pořád posuzoval. Být anonymní "jako Residents", o tom sní.

Album

The Magnetic Fields 

50 Song Memoir 

5 CD nebo 5 LP nebo download, Nonesuch / Parlophone 2017

Zkušený Merritt samozřejmě do písňových pamětí dostal formy, jakými se chce prezentovat. Rok 1969 zastupuje Judy Garland, píseň o smrti hollywoodské hvězdy, jež se stala legendou pro queer komunity, a o počátku vzpour vedených za práva gayů. Hymnický refrén "Judy Garland set us free" možná udělá z písně hit pro všechny, kdo sympatizují s queery. Humor pak Merrittovi umožňuje psát z pozice nerda: song How To Play the Synthesizer je skutečně návodem k použití modulátorů a filtrů; vybroušená How I Failed the Ethics (Jak jsem propadl z etiky, 21 let) groteskně rekapituluje filozofické a informační teorie mladého ateisty.

Méně legrace vnáší do životaběhu první vlna AIDS v osmdesátých letech. Zároveň tu byli strašáci studené války: "Čekali jsme nukleární katastrofu, kdo by byl zdrženlivý?" říká se tu o dobové uvolněné sexualitě.

Druhá pětadvacítka let je poznamenaná nespokojeností a lítostí: potvrzuje, že o rozpuku života se píše snáz než o problémech středního věku. Merritt poprvé potkává svého otce (34 let) a vyrovnává se s útokem, kdy ho kritik týdeníku New Yorker obvinil z rasismu (41 let). Na konci se nemůže vyhnout bilanci: K čemu byly všechny ty roky, kdy se obsesivně věnoval písním? I Wish I Had Pictures − kdybych tak měl vzpomínky ve formě obrázků, zpívá; zbyly mu songy, a ty míří víc k vlastnímu pocitu, ne k tomu, jak to doopravdy bylo. Poslední píseň ale doznává: každý má nějaký fetiš, a Merritta prostě rajcuje mluvit k druhým prostřednictvím písní.

Pavel Turek v časopisu Respekt napsal, že cyklus se má poslouchat chronologicky a celý − s tím lze naprosto souhlasit. Z téhle sbírky lyrickoepického elektropopu se dovíme leccos o hudbě i Americe posledních dekád. Ale její smysl je hodně v tom, že prověřuje sílu písničky. Je to legitimní médium pro životní bilanci, ukazuje Merritt: má pestré možnosti, dokáže být osobní i odkazovat ke kolektivnímu nevědomí, občasná patina domácí nahrávky taky není na škodu. A pokud je 50 Song Memoir úspěšnou obhajobou písně, pak ne před starší literárnější generací: spíš před mladými, kteří už mají jen málokdy trpělivost na obsažná vyprávění písničkářů.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist