Recenze: Janžurová v Kalichu debutovala jako režisérka, ví, co od svých herců může chtít

Zasloužilá herečka Iva Janžurová se odhodlala poprvé režírovat a vybrala si hru Báječná neděle v parku Créve Coeur amerického klasika Tennesseeho Williamse. Zpráva, kterou dopředu promlela všechna média, se jevila trochu jako primadonská manýra, zvlášť když "režisérka" do hlavní role obsadila svou dceru Sabinu Remundovou.

Již první minuta však ukázala prolnutí dvou hereckých generací, jež stojí za pozornost a které se k "cituplné" komedii vlastně hodí − Remundová promluvila s typickou chvějivou rozpačitostí, za níž bude vždycky čitelný hlas její maminky.

V inscenaci, jejíž premiéru uvedlo minulý týden pražské Divadlo Kalich, hraje Remundová stejnou roli, ve které Janžurová vystupovala v 80. letech v Divadle na Vinohradech.

Herečku tehdy režijně vedl její celoživotní partner a otec Sabiny Remundové Stanislav Remunda. Generační výměna tak může být i poctou zesnulému režisérovi a rovněž herci.

Konverzační komedie pro čtyři ženy nepředstavuje nijak obtížný terén a režisérská debutantka s velkou hereckou zkušeností jej bez obtíží zvládla. Jiný režisér by na místě Ivy Janžurové možná vymyslel svižnější akce a také scénograficky by se 30. léta v kýčovitě zařízeném těsném bytě dala pojednat nápaditěji.

Williamsovy hry však stojí především na psychologicky opodstatněných hereckých výkonech a tam Janžurová rozhodně má kde brát − respektive ví, co může od "svých" herců chtít.

Dcera Janžurové ukázala, v čem je jiná než matka

Dalších 8
fotografií

Remundová hraje Bodey, domácky založenou úřednici kolem čtyřicítky, která u sebe ubytovala mladou středoškolskou učitelku, již zahrnuje láskyplnou a oddanou péčí. Bodeyna sluchová vada, kvůli které musí nosit obří naslouchátko maskované umělou květinou, je zdrojem komických i dojemných situací, jež herečka umí využít s měkkou ladností. Její korpulentní figura se zdá ideální pro ztvárnění nemotorně ochranitelské ženy. Je těžké si představit, že by Janžurová mohla být před třiceti lety lepší.

Na rozdíl od Bodeyiny komické nedoslýchavosti přináší do hry napětí srdeční slabost její nájemnice Dotty, kterou hraje Lucie Žáčková. Od začátku je jasné, že muž, na jehož slíbený telefonát zamilovaně čeká, je falešný. Čím déle se schyluje k prozrazení mužovy zrady, tím víc se zdá nebezpečné, že Dotty zapíjí prášky alkoholem.

Avšak Báječnou neděli napsal Tennessee Williams na konci kariéry, kdy jeho hry už nebyly zdaleka tak společensky trýznivé a končily happy endem. Dotty své citové vystřízlivění nakonec vyřeší sice dosti nepravděpodobným, zato sympatickým gestem.

Tím, kdo jí ještě předtím nemilosrdnou pravdu s žensky jedovatou škodolibostí nakonec oznámí, je její kolegyně Helena v podání Barbory Munzarové. "Kamarádka" si do těsného, horkým počasím a také Bodeyiným smažením řízků rozpáleného bytečku přišla pro peníze na první nájem v lepším bytě. Ukáže se, že se obě učitelky již před časem domluvily na společném bydlení. Dotty ale dosud otálela říct to své dosavadní bytné, která se jí snaží dohodit vlastního bratra.

Houstnoucí atmosféru ještě zkomplikuje příchod staré sousedky, slečny Gluckové, již hraje sama režisérka. Také o ni se Bodey stará − a divák si užívá i skutečnou rodinnou blízkost obou hereček. Ve chvílích, kdy Bodey sousedku usazuje, podstrkuje jí jídlo a otírá jí drobečky, se na moment nad životním koloběhem sevře srdce. V tu chvíli jde o realitu, byť divadelně nasvícenou.

Obavy, že ve druhé půlce inscenace budou vystupovat dvě "Janžurové", se však nenaplní. Matka se ve prospěch dcery upozadila, dokonce víc, než by role plačtivé stařenky s mlsným jazykem a nespolehlivým trávicím ústrojím vyžadovala. Svým uměřeným, dokonale komickým vystupováním zastřela jinak nepřehlédnutelnou podobnost projevu obou hereček.

Remundová tím získala prostor, ve kterém ukázala, v čem je jiná: její herectví se nekoncentruje tolik do hlasu a mimiky, vystupuje introvertněji, klidněji. Ovšem ustaraná tvář, na kterou si prý pamatuje u své maminky, když hrála stejnou roli, jí také ani na chvíli nezmizí.