Popová kapela Future Islands emoce na nové desce neždíme zbytečně, její smutek se dobře poslouchá

Stačí zadat na YouTube kombinaci "David Letterman − Future Islands" a kliknout na první odkaz. Rozjede se živá verze písně Seasons (Waiting On You) v podání baltimorské synthpopové kapely Future Islands v čele se zpěvákem Samuelem T. Herringem. A s ní i frontmanův komický tanec − kombinace pokusů o bruslení, šlapání zelí a vykopávání při karate.

Písničky, původně ovlivněné garážovým zvukem i špinavou elektronikou, vydává skupina od roku 2008. Nyní přišla už s pátým albem pojmenovaným The Far Field. Celosvětovou internetovou pozornost jí však zajistily teprve až Herringovy taneční kreace v Lettermanově televizní show.

Po síti tehdy rázem začaly kolovat návody, jak se frontmanův tanec naučit, a fanoušci se předháněli v hledání bizarnějšího koncertního videa. Sám Herring si pozornost užíval.

"Je skvělé, když můžete lidi strašit. Když ze sebe vydáte všechno a pak sledujete, jak publikum reaguje," řekl v rozhovoru pro web Noisey.vice.

Future Islands na konci roku 2014 viděl i plný pražský Lucerna Music Bar. Kapela se zpěvákem, jenž má hlas podobný chrapláku Toma Waitse, prožívala nejlepší měsíce své dosavadní kariéry. S hitovým albem Singles se posunula mezi synthpopovou špičku a na turné objížděla vyprodané sály.

Nové album američtí muzikanti pojmenovali po sbírce Herringova oblíbeného básníka Theodora Roethkeho. Do básnění se pouští i sám zpěvák: jednoduchá přirovnání z minulosti nahrazují květnaté rýmy prýštící ze zjevného leitmotivu desky − zlomeného srdce.

Téma opuštění, zklamání, přemítání o možném návratu a víry v život ve dvou jako jediné nosné varianty se albem proplétá od začátku až do konce. Přesně tak, jak naznačil nejvýraznější singl Ran: K čemu je písnička bez tebe, když všechno, co napíšu, je o tobě? ptá se Herring v synthpopové hymně, která s každým novým taktem nemilosrdně strhává poslední nánosy naděje.

A právě kontrast mezi zklamáním, byť formulovaným se smířlivým nádechem, a tepající hudbou, která stejně jako Harringův naléhavý hlas nikdy nesklouzne k patosu, je na albu nejpřitažlivější.

Zbytečné ždímání emocí nepřichází ani v nejjímavější písni Through the Roses, kde Herring téměř zlomeným hlasem pochybuje, zda život o samotě zvládne. "Ta skladba vznikla během dlouhé cesty přes Modré hory. Najednou jsem si uvědomil, že jsem dosáhl všeho, čeho jsem dosáhnout chtěl, ale nic to nezměnilo na pocitu osamění," citoval zpěváka magazín Pitchfork.

Herringův stav mysli ovlivnil i hudební část alba. Nové písně, opět postavené především na kombinaci syntezátorových rejstříků a tepající basy, zní sice možná o chlup popověji, nemají ale tak výrazná aranžmá ani momenty překvapení. Vhod proto přijde byť jen drobná změna tempa a žánrové vykolejení v Candles nebo "moudrý" duet s Debbie Harry z Blondie v písni Shadows.

V kontextu žánrové scény je ale deska The Far Field vzácná hlavně onou osobní, místy zjevně velmi bolestivou výpovědí, statečně zabalenou do posluchačsky přitažlivé podoby.

Vyprávění o nevydařeném vztahu, které nezní jako konec světa a naopak dává alespoň malou naději, bývá nedostatkové zboží.