Knižní předloha seriálu House of Cards ukazuje politické intriky ze staré školy

Bude to třicet let, co Margaret Thatcherová vyhrála třetí parlamentní volby za sebou. Docela suverénně, s většinou 102 poslaneckých hlasů. Jenže jak vzpomíná její někdejší poradce Michael Dobbs, během nervózní kampaně, v níž dvaašedesátiletou britskou premiérku přepadávaly záchvaty nekontrolovatelného vzteku, si také udělala dost nepřátel.

Zřejmě jen ze skromnosti Dobbs nedodává, že jedním z nejprominentnějších protivníků se stal on sám. Během následné dovolené na ostrově Gozo u Malty si jako formu terapie zvolil psaní. Jak to sám líčí, měl tehdy vše, co člověk potřebuje, aby se stal spisovatelem. Tužku, papír a lahev vína. Chyběly "jen dva otravné detaily, postava a zápletka".

Léta strávená v kuloárech nejvyšší britské politiky a hluboká znalost politických intrik Dobbsovi poskytly obojí. A tak se zrodil román House of Cards a s ním postava středně významného, ale všehoschopného a dle vlastního přesvědčení nedoceněného politika vládnoucí strany, který je rozhodnut dojít až na nejvyšší post. Doslova přes mrtvoly.

Už když začal Dobbs svoje dílo psát, věděl, že hlavní hrdina musí mít iniciály FU, což při základní znalosti angličtiny snad není třeba vysvětlovat. A tak na scénu přišel Francis Urquhart, na začátku příběhu předseda poslaneckého klubu a na jeho konci už britský premiér.

O čtvrtstoletí později se zrodila jeho americká verze. Politik Frank Underwood v podání herce Kevina Spaceyho už pátou sezonu vzrušuje i odpuzuje diváky stejnojmenného seriálu z produkce internetové společnosti Netflix.

První díl knižního Domu z karet, na nějž letos osmašedesátiletý Dobbs navázal ještě dvěma pokračováními Hra králem a Poslední tah, nyní v českém překladu poprvé vydalo nakladatelství Argo.

A řekněme si to na rovinu: abychom si Dům z karet vychutnali, měli bychom mít jistou zvrácenou slabost pro politiku ve všech jejích odstínech, včetně těch, které by člověka měly spíš šokovat a znechutit. Urquhart a Underwood jsou samozřejmě podle všech měřítek jednoznačně záporní hrdinové, dokonce vrazi. Představa, že někdo takový vládne vaší zemi, je děsivá. (Zvlášť když je do jejich úřadů nikdo přímo nezvolil − mimochodem úplně stejně jako třeba současnou britskou premiérku Theresu Mayovou.)

Tak proč na ně fascinovaně hledíme? "Demokracie se někdy přeceňuje," vysvětluje to Frank Underwood, když se definitivně rozhodne pro útok na Bílý dům.

Román i seriál Dům z karet se dá chápat též jako varování, jak křehká může demokracie být, i když vlastně vše běží podle starých, dobrých, vyzkoušených a formálně bezchybných demokratických postupů osvědčených stovkami let. (Až tedy na to házení novinářek pod washingtonské metro či ze střechy parlamentu v Londýně, ovšem zkusme to chápat jako metaforu.)

Kniha House of Cards se na rozdíl od americké verze odehrává v letech, která už mladší generace nemohou chápat. Protagonisté se musí obejít bez internetu, sociálních sítí či hackerů, dokonce tu nefigurují ani mobilní telefony. Převrat ve Westminsteru, srdci britské moci, síly a demokracie, probíhá v dojemně staromódních kulisách.

Ničivé interní průzkumy veřejného mínění, které měly navždy zůstat stranickým tajemstvím, se při partajním sjezdu podstrkávají pode dveřmi mladým ambiciózním novinářkám. Falešné adresy a bankovní účty se zakládají v temných kancelářích na Paddingtonu. A samozřejmě se politici třesou, co si ráno přečtou v papírových novinách, protože internet se tenkrát teprve rozjížděl.

Byla to úplně jiná doba. Ale nakonec je to vlastně jedno, protože když si FU usmyslí, že bude premiérem či prezidentem, dokáže to. Demokracie se někdy holt přeceňuje.

House of Cards se v Česku poprvé objevily před 25 lety: starší diváci si ještě pamatují stejnojmenný seriál BBC, v němž Francise Urquharta hraje Ian Richardson. Není to démon v podobě globální superstar jako Underwood v podání Spaceyho, ale v podstatě suchý britský gentleman, což docela přesně odpovídá předloze.

Mimochodem v britské verzi se na rozdíl od té americké takřka neobjevuje Urquhartova žena, která většinu děje tráví v bezpečné vzdálenosti od svého muže.

Skutečně strhující na celém příběhu je to, jak se fikce dokázala protnout s realitou. BBC svůj seriál pustila na obrazovky 18. listopadu 1990 − a o deset dní později Margaret Thatcherová skutečně padla po vzpouře poslanců vlastní strany. Nahradil ji John Major, muž, který vždy ze všeho nejvíc připomínal svou gumovou parodii z populární show Spitting Image.

Michael Dobbs nikdy neprozradil, jestli na Majora myslel, když pár let před tím v House of Cards vytvořil postavu Henryho Collingridge. Možná by to ani říct nemohl, protože v době Majorovy vlády se na krátký čas stal místopředsedou Konzervativní strany. Ale faktem je, že v knize se tento slabý a nevýrazný politik, jakých chodí po Westminsteru zástupy, Majorovi podobá až příliš.

Major ještě proti všem očekáváním dokázal pro konzervativce roku 1992 těsně vyhrát čtvrté volby za sebou. Dalších pět let však konzervativci prožívali cosi, čemu se dodnes v Británii říká "sleaze" − a nepotřebovali ani žádného Francise Urquharta.

Sexuální skandály jejich vrcholných politiků se střídaly s vážnými ekonomickými problémy země, jež odstartoval útok George Sorose na libru v roce 1992. A když anglická fotbalová reprezentace v semifinále Eura 1996 vypadla na penalty s Němci, bylo zřejmé, že jedna éra skončila.

Británie chtěla být zase chvíli cool, takže si rok nato zvolila mladého charismatického labouristu Tonyho Blaira s jeho ambiciózní manželkou Cherie a spin doctorem Alastairem Campbellem, kteří by sami mohli být předlohou seriálu o politických intrikách a falši.

Protože House of Cards jsou sice strhujícím čtením i podívanou, ale ty nejdramatičtější i nejméně uvěřitelné příběhy nakonec přináší skutečná politika a nápady voličů. Kdo by kdy dokázal vymyslet Donalda Trumpa?