Angažovaný i nejdražší malíř současnosti Richter vystavuje v Praze. Je to splátka dluhu, říká

Ryčně znělé jméno německého výtvarníka Gerharda Richtera, který patří mezi nejvýznamnější a rozhodně nejdražší současné malíře, bylo v posledních dnech k nepřeslechnutí.

Od této středy se v paláci Kinských na Staroměstském náměstí v Praze může každý přesvědčit, kolem čeho se dělá − v médiích i na největších světových aukcích − tolik humbuku. Národní galerie otevírá dlouho dopředu slibovanou reprezentativní přehlídku Richterových děl.

"Ta výstava nám ukazuje, o co všechno jsme přicházeli, co jsme kvůli komunismu nemohli vidět," prohlásil před včerejší vernisáží ředitel Národní galerie Jiří Fajt, pro kterého sedmdesátka obrazů mapující všechna důležitá období Richterovy tvorby prý představuje splněný sen.

Pětaosmdesátiletý malíř, původem z Drážďan, po Fajtově poznámce jen chápavě pozvedl husté obočí. Na otázku, jestli si dovede představit, jak by jeho práce vypadala, kdyby na začátku šedesátých let neemigroval z východního bloku do západního Německa, rychle odpoví, že si to raději představovat ani nechce.

"To byl důvod, proč jsem do Prahy nejezdil ani tu nevystavoval. Byl tu tentýž režim, který jsem neměl rád," říká Gerhard Richter, který současnou výstavu v Praze považuje za velkou splátku dluhu.

Právě vztah k minulosti a také aktuální společenská témata vždy byla motorem velké části Richterových prací. Ukazuje to i jeho jediný obraz ve vlastnictví české veřejné instituce. Černobílé plátno nazvané Strýček Rudi, které zachycuje usmívajícího se vojáka wehrmachtu, malíř v osmdesátých letech daroval Památníku Lidice.

Angažovaný i drahý malíř Gerhard Richter je v Praze

Dalších 18
fotografií

Obraz, inspirovaný rodinnou fotografií strýce, který bojoval "na špatné straně" a začátkem války padl, už nevyvolává tak silné emoce jako v době svého vzniku v šedesátých letech. Tehdy ještě nebylo zvykem, aby se němečtí umělci vyrovnávali s nacistickou minulostí národa.

Časový odstup při pohledu na Strýčka Rudiho dává vyniknout spíš malířskému výrazu, i když emotivní náboj zesiluje sousedství podobně angažovaných děl. V prvním sále paláce Kinských visí také obraz zpodobující Harveyho Leeho Oswalda, vraha Johna F. Kennedyho, či "novinový" portrét gestapáka vedeného k soudu.

V dalších sálech už koncentrace angažovaných děl není tak veliká nebo jejich konkrétní původ není natolik viditelný. Od sedmdesátých let Richter své motivy často "schovával" do abstrakce, což je také případ obrazu nazvaného Gudrun. Velké plátno, z jehož barevných vrstev výrazně vystupuje červená, skrývá odkaz na teroristickou skupinu, která si říkala Frakce Rudé armády. Naopak čitelnější je Richterovo vyrovnávání se s teroristickým útokem na "Dvojčata".

"Jedenáctého září jsem seděl v letadle do New Yorku," říká malíř, jehož let musel být kvůli útokům odkloněn. "Nemohl jsem snést ty barevné, výtvarně v podstatě hezké fotografie, které jsem potom všude viděl," dodává autor před pochmurným, šedomodrým obrazem s doutnajícími věžemi Světového obchodního centra.

Pražská výstava ukazuje neuvěřitelnou proměnlivost Richterova stylu, respektive jeho schopnost paralelně pracovat na abstrakci i realisticky malovaných obrazech. Zejména krajiny, které jsou v Praze hojně zastoupeny, vyzní téměř fotorealisticky.

K těm nejvýraznějším patří dvojice velkých obrazů s mořským horizontem. Jejich zvláštně zacloněná, tmavá světelná atmosféra připomíná obraz Ledovec, který byl minulý měsíc v Londýně vydražen za rekordních 20,4 milionu eur a jenž by měl − ještě než se dostane do rukou nového majitele − pražskou výstavu doplnit.

K enormním částkám, za které jsou sběratelé ochotni jeho obrazy nakupovat, má Richter výhrady. "Mé nejdražší obrazy nejsou vždycky ty nejlepší," říká.

Pražská výstava z paláce Kinských ještě pokračuje do Kláštera sv. Anežky České. Tam je umístěn cyklus abstraktních obrazů nazvaný Březinka, který vznikl podle fotografií mrtvých těl pořízených za dramatických okolností v roce 1944 vězni v koncentračním táboře Osvětim-Březinka.

Gerhard Richter cyklus maloval několik let a dokončil jej roku 2014. "Od pozdních obrazů Tizianových nebylo u nikoho vidět, aby na sebe barvy tak narážely. Jako by se plátna měla pod tím náporem protrhnout. V malbě je přítomná zběsilost. Zuřivý žal. Zoufalství. V každém okamžiku je patrná malířova existenciální nutnost odvážit se takových obrazů," napsal o souboru Březinka německý historik umění Peter Iden.