Luboš Plný ještě nedávno stál modelem, teď jako jediný Čech vystavuje na slavném Benátském bienále

Něco takového se mohlo stát jen v devadesátých letech. Jiřímu T. Kotalíkovi, tehdejšímu rektorovi pražské Akademie výtvarných umění, jednoho dne na stole přistála "trochu praštěná žádost", jak nedávno vzpomněl. Muž, který na škole stál modelem pro studenty, ho prosil o udělení titulu "akademický model".

Nic takového samozřejmě neexistovalo. Ale protože umělecká rada souhlasila a muž žádost doplnil profesionálním portfoliem, kde pózoval "nahý, oblečený, polooblečený, vsedě, vestoje", Kotalík souhlasil. A tak se roku 2000 na promoci v Anežském klášteře zničehonic otevřely dveře a do sálu plného rodičů vešel nahý model zahalený do prostěradla. Převzal diplom, uklonil se a vyprovázen státní hymnou zase odešel.

Ten muž se jmenoval Luboš Plný, a přestože je umělcem, za akademického modela se hrdě považuje doteď. Dokonce své práce nepodepisuje, nýbrž opatřuje speciálním razítkem s tímto označením.

Plnému je dnes pětapadesát let a právě zažívá vrchol kariéry: za dva týdny bude jediným Čechem zastoupeným na prestižním bienále umění v Benátkách. Celou místnost mu tam vyhradila Christine Macelová, šéfkurátorka pařížského muzea Centre Pompidou, které již do svých sbírek zakoupilo dvě Plného kresby. Některé lze nyní vidět také v pražské galerii Artinbox.

Protože již vystavoval v New Yorku, Paříži či Hirošimě, začíná Plného provázet legenda o podivínském českém umělci, kterého doma nikdo nezná, ale ve světě je úspěšný − možná jako kdysi fotograf Miroslav Tichý.

Legendu umocňuje netradiční výčet Plného zaměstnání: pracoval na železnici, jako malíř cínových vojáčků, absolvoval kurz s kvalifikací na hrobníka. Kromě kreslení si prošíval obličej, vyráběl erotické pomůcky nebo sbíral vatu, která se mu nahromadila v pupíku. Což zní spíš jako konceptuální umění. Luboš Plný však dosud vystavoval v kontextu takzvaného art brut, jak se zjednodušeně řečeno označuje syrové umění převážně samouků, někdy lidí trpících psychickými chorobami.

Před domem Luboše Plného na pražském Chodově tak člověk trochu váhá, co čekat. Uvnitř ale rychle pochopí, že art brut je opravdu jen nálepka. "Nevím, proč jsem do pojmu art brut spadl. Asi že nemám umělecké vzdělání a v minulosti jsem měl psychické problémy," krčí Plný rameny a vypráví, jak v 80. letech na vojně kvůli nespavosti začal mít halucinace a dělat opak toho, co po něm chtěli nadřízení.

Nešlo o záměrnou sabotáž. "Pamatuji si, že jsem byl unavený a v hlavě mi myšlenky létaly hrozně rychle. Po deseti měsících jsem se dostal do civilu a na psychiatrii mi diagnostikovali simplexní schizofrenii," zmiňuje Plný nemoc, v jejímž důsledku prý člověk ztrácí citový zájem o své okolí. "Začal jsem se zajímat, co to obnáší. A kresby, které vznikaly, byly tak trochu autoterapie," dodává.

Na dotaz, jestli se choroba nějak projevuje dodnes, vrtí hlavou. Možná prý nespavostí.

Luboš Plný ještě nedávno stál modelem, teď jako jediný Čech vystavuje na slavném Benátském bienále

Dalších 9
fotografií

Luboš Plný působí jako sympatický plachý muž. V domě plném knih, malířských stojanů a výtvarných děl hovoří rozvážně, pokojně − což je příznačné pro někoho, kdo na pražské AVU mlčky prostál stovky hodin coby Michelangelův David, da Vinciho Svatý Jan Křtitel a jiné postavy ze slavných obrazů, jejichž napodobováním se studenti učili řemeslo.

"Při modelování jsem dosáhl bezstarostnosti. Do té doby jsem na škole chtěl studovat. Náhle jsem si ale uvědomil, že už tam jsem, jen si sedím, ležím či stojím, přemýšlím o svém a to mi stačí," popisuje Plný, který dnes už pózuje jen pro přátele − naposledy před několika týdny na oděvní škole v Praze.

Odmyslet si život Luboše Plného od jeho děl nelze, úzce spolu souvisí. Plného fascinuje plynutí času, jejž mimochodem nepočítá na roky, nýbrž na dny. Na každé jeho kresbě tak lze najít dva časové údaje. "Ten první označuje počet dnů, kolik mi bylo, když jsem s kresbou začal, ten druhý pak počet, kdy jsem skončil," vysvětluje.

Od svých pětatřiceti Plný vytváří rozměrné koláže, do nichž drobným písmem zaznamenává či kreslí vše, co se mu každý den přihodilo: co měl k obědu, kam jel, kde spal. A okolo vlepuje ústřižky či související předměty, například jízdenky z hromadné dopravy nebo fotografie rodičů z dětství.

"Asi to nikdy nevystavím, je to osobní věc. Prostě mě zajímá, co se v životě nakupí. Jak se říká, že než člověk zemře, před očima mu proběhne celý život − já ho vidím už teď," usmívá se.

Propracované jsou také Plného kresby, které budou k vidění v Benátkách. Připomínají anatomické řezy lidským tělem, v nichž výtvarník samostatně znázorňuje kůži, svaly, cévy či orgány. 

Když teď nad jednou kresbou popisuje, jak zpodoboval oční nervy, zastaví se a pak ukáže na nakreslenou štítnou žlázu. "Od chvíle, kdy jsem byl kvůli nezhoubnému nádoru na operaci štítné žlázy, ji zdůrazňuji na každém obrazu," poznamenává a hned ukazuje fotky, o něž poprosil doktora − také tuto událost chtěl mít Luboš Plný zachycenou. "Vše, co dělám, jsou takové deníky. Mapy mého těla. Úzce souvisí s mým životem," dodává.

Rodák z České Lípy kreslí od pěti let, ale dlouho to vypadalo, že se umění věnovat nebude. Otec byl vedoucím zásobovacího skladu železnic, matka na železnici pracovala jako účetní. A když se Plný v patnácti nedostal na uměleckou školu, rodiče ho poslali na střední železniční učiliště.

"Pak jsem osm let pracoval na dráze. Opravoval jsem nářadí, vyměňoval kabely. Spravoval jsem úsek v severních Čechách, mezi Bakovem nad Jizerou, Českou Lípou, Varnsdorfem a Jabloncem nad Nisou," popisuje roky, kdy ho prý na trati "nikdo moc nehledal", a tak měl čas věnovat se koníčkům − třeba silovému trojboji.

Koncem 80. let si ale uvědomil, že mu umění chybí, přestěhoval se do Prahy a těsně před revolucí dvakrát skládal zkoušky na pražskou AVU − v obou případech neúspěšně.

"Když mě nevzali ani napodruhé, řekl jsem si, že tam půjdu dělat modela. Že se na tu školu infiltruji, okouknu, jak to tam chodí, a pak zkoušky udělám znovu. Ale nakonec jsem si uvědomil, že než být průměrný umělec, raději budu nejlepší model," tvrdí a připomíná jediného svého známějšího předchůdce, modela Jožu Mrázka Hořického, o němž roku 1970 dokonce vznikl dokumentární film.

Stát nahý před cizími lidmi se prý Luboš Plný nestyděl. Jako modela si ho dodnes pamatují tehdejší pedagogové, například Jiří David. "Pózoval jsem v ateliéru malby Jiřího Načeradského, pak u Jitky Svobodové a Milana Knížáka," vyjmenovává Plný, jenž s jejich studenty dokonce jezdil na zájezdy a připadal si prý jako součást kolektivu.

Kvůli modelování si vypracoval postavu a na akademii nakonec strávil šest let, stejnou dobu, jako by byl přihlášen na magisterské studium. "Nevynechal jsem snad jediný den, trávil jsem tam víc času než studenti," podotýká.

Když na konci tohoto období rektorovi Kotalíkovi posílal žádost o udělení titulu akademický model, podložil ji stanovisky kurátorů i lékařů. Sehnal si oponenturu, skromný grant ve výši 15 tisíc korun od nadace Open Society Fund finančníka George Sorose a přiložil smlouvy s akademií. 

Když o tom vypráví, posluchač se nad tou konceptuální akcí musí pousmát. Ale Luboš Plný se nesměje. Titul akademický model bere vážně.

Od té doby vystřídal mnoho zaměstnání. Hrdě například ukazuje diplom z roku 2004, na němž je napsáno: "Uděluji osvědčení Luboši Plnému o absolvování kurzu hrobníků." Na něj se prý přihlásil ze stejného důvodu, proč se chodíval dívat na pitvy − ze zájmu o lidské tělo. "Fyzicky jsem hrob nikdy nekopal. Ale tenhle diplom mě opravňuje dělat to po celé Evropské unii," usmívá se.

Dále se Plný živil jako uklízeč v Domě módy či prodavač v antikvariátu. Když byl malířem cínových vojáčků, musel jim namalovat obličeje, knoflíky, bělmo v očích. "Asi se prodávali někde na Karlově mostě, v krámě jsem je nikdy neviděl," krčí rameny.

Rutinní práce ho však nenaplňovala. Zajímavější prý bylo, když dělal kustoda v pražské galerii Nová síň − tam alespoň trávil čas s výtvarnými díly. Akorát že stejně jako na akademii kolem nich jen brouzdal. Trvalo mu dlouho, než někomu začal ukazovat ta svá.

K vidění byly poprvé v minulé dekádě na skupinové výstavě fenoménu art brut v pražském Domě U Kamenného zvonu, později v Centru současného umění Dox či v Museu Montanelli. A ještě větší prostor Plný dostal v zahraničí díky pařížskému sběrateli Christianu Berstovi a především Brunovi Decharmovi, jenž mu zorganizoval samostatné přehlídky v Japonsku, USA či Paříži.

Právě tam se na Plného díla přišla podívat Christine Macelová, šéfkurátorka muzea Centre Pompidou. "Asi jí mé věci utkvěly. Roku 2012 ode mě Centre Pompidou do sbírek koupilo jednu kresbu, vloni přidalo druhou," vysvětluje výtvarník.

Macelová je teď kurátorkou letošního Benátského bienále, kde dílům Luboše Plného věnuje celou místnost. Mezi 120 umělci, kteří se zúčastní mezinárodní expozice a podle pořadatelů mají společné to, že vytvářejí svébytné světy, se tak Plný nemusí ztratit. "Vybrali si má starší díla z doby před třemi čtyřmi lety," upřesňuje.

Do Benátek pojede Luboš Plný prvně v životě a z účasti na tamním prestižním bienále má radost − ale ještě raději by prý byl, kdyby vystavilo jeho diplom akademického modelu. "To je mé životní dílo, to už nic nepřekoná," dodává.