Gorillaz přijedou do Prahy zahrát písně z desky Humanz, u jejíhož zrodu stál svět podle Trumpa

Zatímco filmoví teoretici vedou spory o to, zda je etické pomocí technologií nahrazovat zemřelé herce, hudební průmysl už dávno postoupil o několik kroků dál. Po sedmi letech od své poslední desky to znovu připomíná kreslená kapela Gorillaz.

Vize zpěváka a klávesisty Damona Albarna z britpopových Blur a komiksového ilustrátora Jamieho Hewletta poprvé ožila v roce 1998, a jak včera oznámila agentura 10:15 Entertainment, letos 14. listopadu zahrají "živí zástupci" Gorillaz v pražské O2 areně u příležitosti turné k právě vydanému albu Humanz.

Navzdory "fyzické neexistenci" jsou dnes Gorillaz jednou z nejúspěšnějších a nejsledovanějších hudebních formací. Jejich největší kouzlo tkví v tom, že ačkoliv čerpají ze skutečného světa, reálné hudebníky zastupují virtuální postavy, a nic se tak nemusí řídit běžnými fyzickými zákony a limity.

Přesně proto zní i nová deska Humanz jako nebývale svobodná, těkavá, ryze komiksová verze člověku známé skutečnosti, která se ocitla na hraně apokalypsy. Což ovšem v případě poťouchlých Gorillaz vůbec neznamená, že by nezbyl čas na bezuzdnou party.

Na začátku desky Humanz prý byla Albarnova představa světa, ve kterém by Donald Trump vyhrál americké prezidentské volby. To bylo zároveň zadání, se kterým oslovoval téměř všechny hosty, kteří desku vytvořili. To, že album skutečně vychází do Trumpova světa, je dobrým příkladem toho, na kolika rovinách se Gorillaz pohybují a jak mnohoznační jsou v hudbě i jazyku.

Například původně zdánlivá nepřístupnost a formální nesrozumitelnost první zveřejněné písně Hallelujah Money s uhrančivým zpěvem britského básníka a skladatele Benjamina Clementina mizí teprve v kontextu celé desky. Skladba do té unikátní mozaiky hudebních přístupů, propletence stylů, krátkých motivů a promluv nejen zapadá, ale také až jako součást alba odkrývá svůj smysl i podmanivost.

Pokud se o současné populární hudbě říká, že už nemůže přijít s ničím novým a jen různě variuje známé harmonie i kompoziční postupy, je zřejmé, že v kresleném světě Gorillaz to neplatí. Stvrzuje to i euforická hymna We Got The Power se skvělou zpěvačkou Jehnny Beth ze skupiny Savages.

"Máme sílu mít se navzájem rádi, nehledě na to, co se stane," zpívá se tu v refrénu sborem až hipízácká mantra. A její poselství umocňuje, že ve skutečném světě tu spolu s Damonem Albarnem zpívá také jeho někdejší rival Noel Gallagher ze skupiny Oasis, se kterou Albarn ještě v Blur vedl "britpopovou válku" na předních stranách ostrovních deníků.

Popkulturní hodnota Gorillaz už od začátku spočívala v mísení velkých hlasů pečlivě vybraných hostů napříč věkem a hudebními žánry i mírou jejich známosti. Na čtvrtém plnohodnotném albu Humanz jsou kvůli nim ti animovaní členové kapely − pojmenovaní 2-D, Murdoc, Noodle a Russel − ještě méně patrní a přítomní než kdy dřív.

Desku svým rapem zhurta odstartuje Vince Staples skladbou Ascension, následuje jemná taneční Strobelite s nádherným soulovým hlasem Pevena Everetta, aby ji vystřídala plastická dancehallová odbočka, v níž mezi duchařskými Albarnovými refrény září jamajská hvězdička, zpěvák Popcaan. Ten má jen tři minuty, aby uvolnil prostor hiphopové partě De La Soul a songu Momentz, založeném na striktním techno rytmu.

Pouhý výčet stylových přemetů, které jsou Gorillaz v rámci několika minut schopni udělat, a známých i neznámých hostů, již se střídají u mikrofonu, ilustruje, proč se při prvním poslechu desky Humanz posluchači snadno může zamotat hlava. Nahrávka s dvaceti skladbami (a šestadvaceti v deluxe edici) působí, jako by někdo zhudebnil informační přetlak.

Autorský rukopis Damona Albarna dává všem těm hlasům aktuálních zpěváků a legend volné mantinely a není divu, že v mnoha ohledech čtvrtá deska Gorillaz působí spíš jako Albarnův velkorysý sampler. I když na něm jsou tak průzračné, křehké a jasné písničky, jako je klubová Submission s hiphoperem Dannym Brownem a skvěle zpívající Kelelou, vyžaduje deska víc soustředění než většina současné produkce.

Humanz je z těch nahrávek, které svá silná místa odkrývají s každým dalším poslechem. A díky té neuvěřitelné dávce nápadů − jež se zdá stejně neomezená jako třeba internet − může zahlceného posluchače snadno napadnout, že v téhle animované, komiksové realitě, jakkoliv je zpotvořená, by se nakonec dalo docela dobře žít. A rozhodně by bylo na co tančit.