Divadlo v Ústí nad Labem hraje Frischův román Homo Faber jako komedii o zmoudřelém cynikovi

V inscenaci Homo Faber, kterou v neděli uvedlo Činoherní studio v Ústí nad Labem, inženýr Walter Faber adresuje možná poslední dopis před smrtí své dávné milence Hanně.

"Všechny mé deníky a zápisníky spal, protože v nich není pravda," píše technokrat, jenž svůj cynismus vydával za racionální přístup k životu. V posledních okamžicích si však uvědomuje, že to podstatné mu nejspíš vždy unikalo.

Cena za zmoudření dosahuje rozměrů antické tragédie: dívka, do které se Faber proti svým zvyklostem zamiloval a jíž způsobil smrt, se ukázala být jeho dcerou.

Homo Faber je divadelní adaptací stejnojmenného románu švýcarského spisovatele Maxe Frische z roku 1957, v Česku ji dosud na jeviště nikdo neuvedl. Inscenace v Ústí překvapivě nevyznívá jako drama − spíš komedie o pozdním prozření jednoho cynika.

Právě to je na dramatizaci literárních předloh přitažlivé, že kromě příběhu − byť zjednodušeného − a myšlenek − jakkoliv jen vybraných − přidává také postoj "čtenáře", tedy režiséra a herců. Režisér David Šiktanc pojal Homo Fabera jako "hru o muži v nejlepších letech" a jeho obrácení podává coby retrospektivní komentář zmoudřelého padesátníka.

Scestovalý a elegantně ustrojený Walter Faber, jehož ztvárnil Martin Finger, je expertem na stavbu přehrad. Propadá se do vzpomínek, které se jako epizodní scénky střídají, a dokonce prolínají. Stane se, že Faber, který vyhledává jen krátkodobé vztahy, občas mluví se dvěma netrpělivými ženami najednou. "Při pohledu na manželskou postel mám nutkání vstoupit do cizinecké legie," říká.

Přitom kdysi se oženit chtěl, s dívkou židovského původu, která s ním otěhotněla. Nakonec z toho sešlo. "Dohodli jsme se, že se naše dítě nenarodí. Potom jsem o ní už nikdy neslyšel." Vzpomínky probudí o třicet let mladší Sabeth, která otřese jeho osobním dogmatem, že na osamělost se dá zvyknout.

Inženýra, unaveného glosátora, podle kterého se na všechno vztahuje statistika a vše včetně potratu lze racionálně vysvětlit, hraje Martin Finger přesně.

Inscenace má sice místa, kde zůstalo příliš mnoho textu, závěrečný monolog, při němž si hrdina mydlí břicho pěnou na holení a chystá si žiletku k depilaci, aby se připravil na operaci žaludku, je však fascinující.

Činoherní studio uvedlo dramatizaci Frischova románu jako svou předposlední premiéru letošní sezony. Ta má podtitul Až za hrob. "Je to sezona návratů. V každém letošním titulu vystupuje někdo, kdo má Činoherák rád až za hrob," říká herec a od loňského března umělecký šéf divadla Jan Plouhar. "V Homo Faber se vrací Martin Finger, minulou inscenaci nazkoušela režisérka a bývalá šéfka Natálie Deáková, do další se vrátil herec Leoš Noha," vyjmenovává.

Také poslední chystaná premiéra bude "návratová". Režisér Filip Nuckolls, předchozí umělecký šéf Činoherního studia, na červen chystá třetí díl Shakespearova Jindřicha VI.

Návraty tvůrců ukazují, že neshody s městem, jež roku 2014 vyústily v odchod hereckého souboru, jsou už minulostí. Činoherní studio, proslulá progresivní scéna, se v 90. letech minulého století stalo jedním z prvních divadel, které se transformovalo a vstoupilo na "volný trh" s tím, že svou činnost bude hradit především z grantů a sponzorských darů. Jenže se ukázalo, že město, od nějž se očekávala nejvyšší podpora, na grantech šetří. Nebo že výměnou za ně chce možnost určovat podobu divadla.

Soubor si proto založil spolek Činoherák Ústí a sezonu 2014/15 hrál jinde: ve svépomocí opraveném kině Hraničář, na lodi Tajemství bratří Formanů či v pražském uprázdněném divadle Komedie. Od roku 2015 se ale divadelníci opět vrátili do původních prostor v ústecké Varšavské ulici a právnicky se znovu stali příspěvkovou organizací města.

"Příspěvkovou organizaci považuji za bezpečnější formu než obecně prospěšnou společnost, i když je málo pružná a nedokáže úplně progresivně posloužit divadelnímu provozu," říká ředitel Činoherního studia Jiří Trnka. A dodává, že by bylo ideální, kdyby politici konečně přijali zákon o veřejných institucích v kultuře, o němž se mluví již léta.