Posmrtná satisfakce pro Alici Coltraneovou. Album odhaluje zas o něco víc z klavíristky a harfistky

Zavděčit se pro všechny časy? To je těžká věc: různé doby akcentují různé hodnoty. Umělci, které jedna epocha odzívala jako raritu a odeslala je na vedlejší kolej, mohou zapadnout do současné optiky jako předvoj, reprezentace kurážné vize i zdroj radosti.

Americký saxofonista John Coltrane byl takovou hvězdou, že jeho manželku Alici bral málokdo jako osobnost hodnou nezávislého zájmu. Ale pak se karta obrátila: a nová edice, vycházející na značce skotského zpěváka Davida Byrnea Luaka Bop, odhaluje z autorky, klavíristky, harfistky a zpěvačky zas o něco víc.

Ta historie je o to spletitější, že pravověrní jazzoví fanoušci byli mnohdy "chytřejší než Coltrane" a jeho spolupracovnici a ženu v oblibě moc neměli. Alice a John se potkali začátkem šedesátých let v New Yorku. On měl hvězdnou reputaci, ona byla jednou z mála respektovaných pianistek: hrála s Yusefem Lateefem či Kennym Burrellem.

"Ti, kdo Johna a Alici znali," píše v aktuálním New Yorkeru publicista Hua Hsu, "je popisují jako laskavé, tiché introverty, kteří vzájemně komunikovali na intuitivní úrovni. I když oba vyrůstali v křesťanských rodinách, během sixties se začali hlouběji obracet k jiným vírám".

S tím úzce souvisí, že když velký saxofonista přibral do kvartetu Alici, s obsazením změnil i styl. Komplikovanou architekturu vystřídala cesta po vertikále k extázi, vypjatou jazzovou modernu touha po spirituálním naplnění.

Coltraneovi se vraceli k ohňostroji vášně původní africké hudby, inspirací byl i Korán, Bhagavadgíta, zen a volání sixties po pozitivních vibracích.

Nedlouho předtím, než John Coltrane zemřel v roce 1967 na rakovinu jater, rozhodl se pořídit si harfu: očekával od ní novou inspiraci. Jenže postavit nástroj nějakou dobu trvalo, a tak byl doručen až v době, kdy v sídle žila už jen vdova Alice se čtyřmi dětmi.

Přijala harfu jako signál a sama se na ni naučila. Bylo to v době radikálního vytržení − po smrti nejbližší bytosti nedokázala spát ani přijímat potravu. Trpěla halucinacemi a v jednu dobu vážila málo přes 40 kilogramů. Uhrát vše toto do zdárné proměny jí prý pomohl indický guru Satchinananda, který také zahajoval legendární festival ve Woodstocku. I díky němu zarámovala Alice Coltraneová svou duchovnost do indické tradice: posvátné je vše a všude, člověk je kapesní reprezentací věčnosti z masa a kostí.

Na to, že se musela potýkat s nedůvěrou ("žena a kapelnice?", "poněkud opisuje od manžela, že?"), došla dobrého zadostiučinění. Vydala jedenáct vlastních alb s výbornými hráči, po svém nahrála i tradicionál Going Home, tedy dvořákovské téma z Novosvětské. Pak, po albu Transfiguration (Převtělení) z roku 1978, zmizela. Ve skutečnosti koupila v Kalifornii pozemek a vybudovala na něm ášram.

Právě s ním je spojen příběh nového alba. V klášteře vydala Coltraneová řadu nahrávek s vlastní hudbou. Byly určené jen duchovní komunitě, takže se nedistribuovaly "ven". Je to nesmírně zajímavá situace: erudovaná autorka, jež hrála se Santanou, Pharoahem Sandersem, Jackem DeJohnettem či Charliem Hadenem, se stáhla s tvorbou dovnitř společenství.

Hudbu z "klášterních kazet" nyní poprvé široce publikují editoři labelu Luaka Bop ve spolupráci s dětmi Alice Coltraneové. V dost originálních skladbách, formovaných krišnovskými mantrami, gospelem, jazzem, indickou tradicí, syntezátorovou hudbou a psychedelií, Coltraneová vůbec poprvé zpívá. Je to hudba v základu prostá (ve srovnání s Johnem Coltranem tedy určitě), ale má v sobě pevné osobní ručení a kuráž cítit smysl světa. Tady už nebyla kapelnicí, byla guru, vůdkyní malé komunity.

Člověk nemusí být stoupencem kterékoli víry, aby docenil ambientní nahrávky s texty v sanskrtu jako Om Rama − občas až intimně osobní, spojující prostředky od sitáru po syntezátory. Někdo je bude poslouchat pro relaxaci a "vypnutí", jiný jako odkaz k éře, kdy new age mohl být progresivní styl.

Coltraneová zemřela před deseti lety, výtečně vypravené album vychází k nedožitým osmdesátinám. Cosi, co původně měla poslouchat hrstka blízkých a vznikalo to bez ambice "prorazit", nyní sklízí uznání ve světových médiích. I když ta hudba by obstála i bez silného příběhu umělkyně, jež poodešla od modernistické složitosti, protože neevropská spiritualita ji vedla jinudy.