Přes kopec v pražském Edenu hráli své elektronické mše Depeche Mode, zatímco ve Foru Karlín se návštěvníci festivalu Pražské jaro ve středu sešli na faustovské kantátě, líčící ohavný a děsivý konec této legendární postavy.
Těžko říct, kteří posluchači udělali lépe − ti klasičtí v Karlíně rozhodně žádnou katarzi nezažili. Přitom faustovská kantáta pro sóla, sbor a orchestr ruského skladatele německého původu Alfreda Schnittkeho slibuje mimořádný a patřičně temný zážitek. Navíc se v Česku nejen tato skladba, ale obecně Schnittke hraje zřídka.
Každý lidský konec, i ten nejklidnější, bývá děsivý − a co teprve ten osudový a tragický Faustův, který se ostatně stal jedním z dominantních témat celé německé kultury. Alfred Schnittke se rozhodl zhudebnit závěr Faustova života v okamžiku, kdy nastává čas zúčtování a pro ctižádostivého doktora si jde ďábel.
Skladatel přitom nepoužil Goethovy předlohy, nýbrž sáhl po vydání lidového faustovského čtení už z roku 1587. Ve faustovské kantátě ovšem odkázal také na svou mladickou zkušenost s četbou románu Doktor Faustus od Thomase Manna.
Schnittke nejprve v letech 1982 až 1983 zkomponoval kantátu, později téma rozšířil na celou operu, jejíž je kantáta součástí. Skladba zní v němčině, což také odpovídá autorovu židovsko-německému původu. Jen těžko si představit, v jak komplikovaném a izolovaném prostředí Schnittke uprostřed sovětské reality tvořil. Nejen kvůli národnosti, ale také kvůli hudbě, která je plná všeho, jen ne socialistického realismu.
Pražské jaro ve Foru Karlín uvedlo ohavný a děsivý konec doktora Fausta
Těžko říct, zda je pro Schnittkeho kompozice vhodný přídomek postmoderní, ale všudypřítomná polystylovost, včetně barokních revivalů a asociací, je pro něj typická a sytí také faustovskou kantátu. Tu v přítmí Fora Karlín provedla Filharmonie Brno a rovněž brněnský Český filharmonický sbor, řídil je americký dirigent Dennis Russell Davies, dlouholetý šéf Brucknerova orchestru z Lince.
Nositelem děje je vedle sboru i čtveřice sólistů, jejichž party nejsou zrovna výrazově jednoduché. Pro provedení na Pražském jaru byli zvoleni ti, kteří mají zajímavou barvu hlasu a dobře zvládnou operní stylizaci, ať už šlo o tenoristu Richarda Samka, barytonistu Romana Janála, kontratenor až skřetovsky podmanivého Jana Mikuška či kabaretně-tangový part altistky Kateřiny Jalovcové.
Kamenem úrazu ovšem byla akustika Fora Karlín nevhodná pro klasickou hudbu, zejména s vokální složkou. Sóla tedy byla ozvučená, což milovníci klasické hudby berou s velkou nelibostí − Kateřina Jalovcová, jejíž part předpokládá mikrofon, dokonce zpívala s mikroportem.
Schnittkeho kantátu a po přestávce také skladbu Planety od Gustava Holsta doprovázela světelná show. Taková prezentace není zrovna důvodem, proč se chodí na klasiku. Navíc zejména u Faustovy kantáty hraje významnou roli text, který ovšem divák v programu sledovat nemohl − ve Foru Karlín byla tma jako v pytli a promítat titulky nikoho nenapadlo.
Orchestr zahrál a sbor zazpíval profesionálně, avšak mrazení se nedostavilo. Jak se potvrdilo v obou skladbách, Filharmonie Brno není tak zvukově pružná, jak by díla zasluhovala. Nebo za to také může akustika? Zjevné to bylo zejména u sedmidílné skladby Gustava Holsta ze začátku 20. století, která je vysloveně náladotvorná, barevná a místy jako by předznamenávala pozdější filmové soundtracky.
Provedení této v Anglii tak populární kompozice spíše nudilo. Výsledkem repertoárově pozoruhodného koncertu jsou tedy rozpaky.
Pražské jaro ve Foru Karlín uvedlo ohavný a děsivý konec doktora Fausta
Přidejte si Hospodářské noviny mezi své oblíbené tituly na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist