Rothmannův největší německý válečný román od dob Güntera Grasse až tak velký není

Povězme si to upřímně: ve 21. století už není tak snadné napsat román z druhé světové války. Přesněji řečeno, není snadné napsat ho tak, aby nepřipomínal jiné romány a nechutnal jako druhák. Přímá zkušenost vyhasíná v životech dnes devadesátiletých starců a z válečné literatury se stal dobře prodejný obchodní artikl. Jen výjimečně někdo svleče starou kůži literárního klišé, jako se to před pár lety podařilo Jonathanu Litellovi s monumentálními Laskavými bohyněmi.

O něco podobného, i když zcela jiným způsobem, se pokouší také Němec Ralf Rothmann ve své knize Zemřít na jaře. Nakladatelství Argo ji vydalo s lákavým, či spíše lákajícím přípisem, že jde o "největší německý román o druhé světové válce od dob Güntera Grasse". Hodí se ovšem připomenout, že Grass zemřel teprve před dvěma lety.

Největší román to určitě nebude rozsahem. Zemřít na jaře je dvousetstránková kniha, spíš novela než román. Celkem přímočaře vypráví příběh dvou sedmnáctiletých kluků, pohůnků z hospodářství, kamarádů Waltera a Fieta, kteří nedobrovolně narukují až na konci války, kdy se morálka wehrmachtu rozpadá a zkáza Německa je na obzoru.

Nesmyslnost války se dere na povrch, celou situaci navíc vyostřuje, že kamarádi se navzdory své vůli ocitají proti sobě, když z jednoho Rothmann učiní údajného dezertéra a z druhého člena popravčí čety.

Lze citovat, o rozuzlení příběhu se totiž nejedná: "Chlapci ještě vycházel dech z nosu a úst, lehký závan v rychlých rázech, a on pomalu otevřel oči, takže bylo možné spatřit duhovku, poslední lesk a matnoucí modř jeho pohledu."

Cit pro detail Rothmannovi nechybí, právě ten knihu nese kupředu. Německo a Maďarsko na konci války připomínají spálenou zemi, jíž bezcílně bloudí vojenské jednotky, rozháněné ruskými letadly − německá pečlivost vzala zasvé a vystřídala ji palčivost osobní situace vojáka za vojákem.

A kromě toho, že má cit pro detail, dokáže Rothmann také napsat dobrou scénu. K nejlepším určitě patří ta, kdy Walter navštíví svého důstojníka, aby se u něj za kamaráda přimluvil, jenže důstojník jeho prosby bere jen jako příležitostný materiál k jazykovému cvičení, jejž dojiči krav uštědří tak trochu z dlouhé chvíle. Lidskost opět prohrává se vzdělaností − jedno z německých traumat spojených s válkami…

To všechno je pěkné, ale Roth­mannově knize přesto cosi chybí k tomu, aby ze sebe starou kůži literárního klišé svlékla. Není-li to román velký rozsahem, není velký ani vcelku konvenčním způsobem, jakým se tu vypráví, či nějakou zvláštní senzitivitou nebo jazykovou bravurou. Zůstává velký jen tématem, jenže právě pouze tím se román velkým stát nemůže.

Vkrádá se otázka, co vlastně sedmdesát let po válce takový text odhaluje? Kdyby kniha Zemřít na jaře vyšla třeba roku 1955, mohla by to být skutečná literární událost, o šedesát let později je to však sporné. Má-li román zkoumat lidskou existenci, zde se nedozvídáme nic, co bychom nevěděli, často právě díky jiným románům.

Zemřít na jaře je tedy dobrý tip pro ty, kdo příběhy z války z nějakého důvodu vyhledávají, ale už ne pro čtenáře, kteří doufají, že v nich najdou něco nového. Nicméně třeba k tomu všemu ještě něco zajímavého dodá sám autor, který se dnes chystá svoji knihu představit v pražském Goethe-Institutu.