Recenze: Spisovatelka Elena Ferrante píše, aby byla čtena. Pravdu hledá v přátelství žen

První díl bestsellerové tetralogie italské spisovatelky, jež píše pod pseudonymem Elena Ferrante, vloni vyvrcholil svatbou protagonistky, nadané a charismatické Lily Cerullové. Nyní v češtině vyšel druhý díl nazvaný Příběh nového jména, do nějž hrdinka vstupuje s novým příjmením Carracciová. A vypravěčka, její dlouholetá přítelkyně Elena Grecová, pokračuje v líčení jejich životů na chudém předměstí Neapole, kde po válce vyrůstaly. Nová kniha se však odehrává také v atraktivnějších lokalitách, kam Lila pronikne díky sňatku se zámožným lahůdkářem.

Z prologu k prvnímu dílu víme, že Elena se rozhodla sepsat jejich příběh, aby si s Lilou vyrovnala účty. V jejích očích byla Lila vždy ta nadanější, krásnější, důvtipnější a nebojácnější, zatímco Elena se cítí jako ta "brýlatá uhrovitá přítelkyně věčně shrbená nad knihami", která své úspěchy musí tvrdě vydřít.

Podle všeho však dívky navzájem vzhlížejí jedna k druhé, jsou jako dvojhvězda kroužící kolem stejného těžiště, zároveň k sobě přitahované i od sebe odpuzované silou náklonnosti a řevnivosti. Během drsného dětství ve stylu "nedáš, dostaneš" sní o tom, že se vypracují k lepší budoucnosti. Jsou však vrženy do temného života jako kdysi jejich dvě panenky, které v dětství z rozpustilosti hodily do sklepa a už je nikdy nenašly.

Lilino brzké manželství, kvůli němuž zanechala studia, nezačne dobře a svatební den předznamená jeho další podobu. Její sňatek byl aktem vzdoru, i vůči sobě samé, protože se přivdala do rodiny někdejšího nenáviděného a obávaného keťase.

Bohatství, které tchán nashromáždil za války lichvářskými praktikami, teď Lila plnými hrstmi užívá a rozhazuje. Minulost je něco, o čem se nemluví, a přesto je každodenně přítomná i v mikrosvětě nepojmenované neapolské Čtvrti. Velké dějiny s jejich komunisty, fašisty a camorristy sice plynou mimo ni, ale přesto jsou v životech místních obyvatel přítomny.

Také v druhém díle knihy sledujeme surové muže a jejich ženy snažící se manévrovat v prostoru vykolíkovaném patriarchální společností: bité manželky a matky, které preferují syny, protože v dcerách vidí jen pokračování vlastního mizerného života. Elena a Lila každá po svém narušují staré hranice a vyhlížejí do měnícího se světa.

Mnoho času i textu bylo věnováno totožnosti autorky, autora, nebo dokonce autorů knihy, kteří se od roku 1992 skrývají za pseudonymem Elena Ferrante. Ať už bylo důvodem k této volbě upřímné přání neobtěžkávat dílo biografickými výklady, nebo naopak vlastní nedostupností podnítit zvědavost a zájem, je namístě rozhodnutí respektovat a užívat si interpretační svobody.

Ať je Elena Ferrante kdokoliv, ženskou psychologii podává mistrně, od jemných nuancí citových hnutí až po rozpolcenost mezi romantickou láskou a chtíčem, intelektuálními ambicemi a holčičí malicherností. Ženské přátelství, tím spíš vztah dvou inteligentních žen, je dosud literárně nedostatečně prozkoumané a Ferrante dokazuje, že je tato lidská interakce umělecky nosná jako každá jiná.

Ambivalentní a dynamicky se proměňující vztah Eleny a Lily je tím, co dílu propůjčuje "literární pravdivost", již Ferrante podle svých slov považuje za největší hodnotu. Nechápe ji jako přesnost životopisce nebo reportéra. Není to ani věrohodnost dobře vystavěného příběhu.

Jak spisovatelka uvedla v předloňském rozhovoru pro čtvrtletník Paris Review, literární pravdivost spočívá ve stylistice a je v přímé úměře k množství energie, které autor dokáže vtisknout do věty.

Ferrante nevyužívá typických románových konvencí budování zápletky, na druhou stranu však hrdě přiznává, že píše proto, aby byla čtena, a nezříká se žádných prostředků, které čtenáři mohou přinést rozkoš.

Záměrně neliterárně zpracovaná látka neapolských románů Eleny Ferrante může připomínat romány pro služky s diplomem, červenou knihovnu pro intelektuály. Je to však právě zmíněná pravdivost, díky níž příběh o ženském přátelství ke čtenáři tak niterně promlouvá a z jejích knih dělá bestsellery.