Všichni stoupáme po stejném schodišti. Kapela Květy na novém albu zpívá o holkách i stárnutí

Za posledních deset let skupina Květy nenatočila slabou desku. Právě vydaná novinka Komik do půl osmý jí nepochybně pomůže udržet pověst nápadité kapely, která i přes zvukovou nevypočitatelnost a záhadně básnické texty má silnou schopnost oslovit posluchače.

V posledních letech je čím dál cennější právě to, jak jsou Květy obecné. Jak se v textech zpěváka a kytaristy Martina Evžena Kyšperského potkává vystižení základních, důležitých pocitů − stesku, úžasu z krásy světa, ztráty, pocitu blízkosti, přijetí nevysvětlitelného − s konkrétními, každodenními výjevy, skrze něž lze poznat důležité.

"Pozdravit mámu a až pak se zout," zpívá se v Odpočinout, jednom z klíčových songů nového alba skýtajícím pochopení pro nezměrnou únavu, jež může vést až k touze ulehnout za hranu života. Ale jako velká část Kyšperského textů je i tato píseň víceznačná a průchozí do mnoha směrů zároveň.

Květy byly krom jiného vždy neokázale humorné. Tady je odlehčením téměř hitově postavená Holka ("Bejt hezká holka je těžký / pořád jenom někdo tě mučí / jako děti obdivují ježky / a každou chvíli někam je nosí"), ale jinak deska víceméně nesměřuje k "vyrábění vtipů" a baví spíš mimoděk. "My jdeme po schodech vzhůru," zpívá kapela sborem a obrazy při tom vzestupu jen ujišťují, že řeč je o cestě životem.

Koneckonců stárnutí se přihlásí hned v úvodu alba, když zpěvák přemítá, co znamená, že teenageři mu už začali vykat a oslovují ho "pane Kyšperský".

Při tom všem trio Květy nenatočilo desku, která by člověka obtěžkávala pocitem závažnosti. Kyšperský a spol. naživo i na novém studiovém albu působí hyperaktivně, pomáhá také zvuková pestrost.

Ze všeho nejvíc ale hloubku nové desky "dorovnává" silný rytmický odpich. Ten si kapela ohlídala, hudba tedy cloumá tělem − včetně sestupu k nejhlubším basům − a víc než dřív roztancovává. Může se zdát, že akcent na šťavnatý rytmus tu je až trochu na jistotu.

Květy natočily aktuální album v nové sestavě: odešli baskytarista a houslista, nový sound spoluurčuje klávesista a multiinstrumentalista Ondřej Kyas. Jako jediný z kapely je vystudovaným muzikologem a autorem oper, mimo jiné Dýňového démona ve vegetariánské restauraci z roku 2010. Kromě toho hrál v kapelách Mucha nebo Hajzli.

S Kyasem jsou Květy elektroničtější a "klávesovější", proměnu zvuku zdůrazňuje i vydavatelův text k desce. Ale při dlouhodobé otevřenosti skupiny se vlastně mnoho nezměnilo: Květy jsou pořád připravené vsadit do hraní nápady, naschvály, odbočky z formy, výjimky z instrumentáře, samply z osobní historie. Posluchač, který je zná déle, rozhodně nepocítí diskontinuitu.

Průběžné užívání nejasného, občas diskriminujícího slova "alternativa" by nemělo zastřít jeden fakt. Květy dnes nejsou okrajová, nýbrž už středová kapela − přístupná, s darem překvapení a point, někdy i chytlavých sloganů. S emocemi pracují jako chytří pozdní "popaři": neválcují všechno dojetím, spíš poskytují napojení přes otevřenost a přesnost pozorování.

Kdo si při dnešní mnohosti podnětů najde čas jen na pár hudebních momentů ročně − a dřív to třeba nějak stíhal líp −, ať zkusí nevynechat Květy.

Při té kombinaci jedinečnosti a srozumitelnosti poskytují, řečeno slangem dneška, kvalitní matroš.