Autor Sofiina světa Gaarder v nové knize píše o nás, samotářích v davu

Dlouhé seznamy jmen pozůstalých na pohřbech. A ještě delší řetězce příbuzných slov v různých indoevropských jazycích. Jako by norský spisovatel Jostein Gaarder v úvodu své nejnovější knihy Loutkář těmito výčty sázel na čtenářovu trpělivost. Nebo snad na věhlas vlastního jména? Nejde dokonce o román určený pro lingvisty?

Knihu se každopádně vyplatí neodložit. Již brzy má čtenář možnost se dozvědět, co to vlastně čte. Jde o skutečně zlomové odhalení − které je ovšem částečně prozrazeno už v nakladatelské anotaci, té je proto lépe se vyhnout.

Každý ten Joakim a Jon-Petter ve smutečním obleku, každé to norské vin, italské vino či anglické wine je snahou hlavního hrdiny a zároveň vypravěče příběhu zmírnit bezbřehost vlastní samoty.

"Proč myslíš, že jsem tak posedlý jazykovou příbuzností? Odpověď je téměř trapně jednoduchá: jiné příbuzenské svazky nemám. Kromě indoevropské jazykové rodiny nemám žádnou jinou rodinu," prohlašuje o sobě Jakob, podivín, kterému se někdy říká Pelle. Dokonce i za touto přezdívkou stojí jeho groteskní vzpoura proti osamělosti. Muž neschopný navazovat kontakty žil několik let dokonce v manželství. Žena ovšem neměla pochopení pro jeho dlouhé dialogy s jediným manželovým přítelem. A hovor s Jakobem samotným drhnul. Ten postupně dospěl ke zjištění, že "být osamělý možná znamená pro toho, kdo k tomu má sklon, prázdnotu. Já se však domnívám, že je to lepší než žít osaměle ve dvou."

Gaarder si po vzoru Sofiina světa a dalších svých ikonických děl nenechá ani v Loutkářovi ujít příležitost čtenáře trochu vzdělat: tu v protestantské teologii, jindy v astronomii, samozřejmě v lingvistice. Ony řetězce slov, jimiž se Jakob oblažuje, jsou určitou formou introvertního manického záchvatu. Je to způsob, jak může samotář přečkat těžké časy − a těžké časy jsou skoro pořád. Čtenář může tyto řetězce asociací v krajním případě přeskočit nebo počkat, zda se v nich třeba nevyskytne nějaká souvislost s češtinou.

Loutkář je knihou pro dospělého čtenáře, jenž má za sebou nějakou tu životní prohru a ví, že samota je více vlastností než stavem, který by šel změnit. Gaarderův román neukazuje ze samoty cestu ven, ačkoliv končí nečekaným happy endem a plánováním romantické cesty ve dvou − mimochodem do Bratislavy.

Na stránkách knihy jde o zachycení tónů, jimiž rezonuje osamělá duše, o způsob, jakým může společenský tvor nazvaný homo sapiens přežít bez své smečky. Někde na severu na souostroví Lofoty by to možná šlo, ale ve městech Bergenu či Oslu, tam, kde jsou lidé, a jedinec by tedy neměl zůstat sám, je to kvadratura kruhu. Zřejmě také v Bratislavě to nebude jinak, ale za pokus to stojí.

Loutkář je kniha velmi smutná, přitom nikoliv temná. Vypráví příběh pro každého, kdo se aspoň občas cítí být sám. Je to tedy čtení úplně pro všechny.