Další heydrichiáda v kinech je spíš atentátem na film. Snímek Smrtihlav skončil jako neživotná koláž

Tak nám zase v kině zabili Heydricha… Po loňském snímku Anthropoid se atentátu na říšského pohlavára opět chopili zahraniční autoři a herci: ve filmu Smrtihlav, který zítra vstoupí do tuzemských kinosálů, už k tomu na rozdíl od Anthropoidu ani nepotřebovali českou výpomoc.

Francouzský režisér a spoluscenárista Cédric Jimenez se navíc neponořil do historie druhé světové války jako autor Anthropoidu, Angličan Sean Ellis, ale do stránek románu Laurenta Bineta s tajuplným názvem HHhH, který vyšel i česky.

Kniha hledí na hrdinský čin v krátkých kapitolách očima francouzského milovníka československé historie. Její vypravěč v první osobě líčí kromě zásadní dějinné události i svůj vztah k zemi v srdci Evropy. Od specifického cinkotu pražských tramvají přes mýty o Češích a Slovácích. Od Přemysla Otakara I. po rozdíly mezi českým tenistou Ivanem Lendlem a Slovákem Miloslavem Mečířem.

Jenže tato − přinejmenším pro české diváky nejzajímavější − zamyšlení z knihy filmaři nepoužili. Pochopitelně: historické a esejistické střípky lze jen těžko převést do filmové řeči. Už méně pochopitelné je ale to, že z knižní předlohy zůstala pouhá torza dvou samostatných filmů, na něž se Smrtihlav rozpadá.

Ten první chce takřka hodinu vyprávět o vzestupu i rodinném životě nacisty Reinharda Heydricha. Teprve poté začnou filmaři sledovat výsadek československých partyzánů Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka, kteří se chystají provést atentát na nacistického protektora.

Snímek vstupuje do kin pod záštitou ministra obrany Martina Stropnického, tuzemští graffiti umělci pomalovali zeď na pražském Těšnově sloganem Smrtihlava "Češi nejsou srabi" a divák se ptá, zda si k podobné slávě nevybrali špatný film.

Ačkoliv také Anthropoid je v mnohém problematický, má přinejmenším místy atmosféru. Smrtihlav je však pouze sérií výjevů prostých dramatičnosti, které navíc hyzdí možná ambiciózní, ale nefunkční filmařská rozhodnutí.

Například samotný výsadek československých parašutistů dokazuje, že režisér Jimenez má dobré "oko": do ruda zbarvené záběry z vnitřku letounu připomínají peklo či vizuál hollywoodského akčního thrilleru. Bohužel při nich zní sborový zpěv české a slovenské hymny se silným anglickým přízvukem. Působí to nechtěně komicky, zcela proti smyslu scény.

Ale nejde o největší problém díla, jímž není ani fakt, že hlavní záporná postava se tu vyslovuje "Hajdriš" a že Jozef je někdy "Jozef" a jindy "Džouzef". Především filmaři − ať už vedeni zlomkovitě pojatou knižní předlohou, či pocitem, že jen takto lze zachytit hrůzné nacistické činy − natočili veškeré důležité dějové scény jako koláže. Z filmu náhle zmizí zvuk, zato zesílí patřičně patetická hudba a po dlouhé desítky vteřin divák sleduje prostřihy událostí, z nichž tento postup vysál veškerou životnost.

Samotní Gabčík s Kubišem až v závěru působí jako postavy, o nichž by se divák rád dozvěděl víc. Když v poslední retrospektivní scéně pokuřují na korbě nákladního vozu, kde se zrovna seznámili, jako by publikum lákali na mnohem lepší film, než jaký právě končí.

Co na tom, že ve Smrtihlavovi hrají skvělé herečky Rosamund Pikeová či Mia Wasikowská, mnoho prostoru předvést svůj um nedostanou. Bohužel víc v mysli uvízne roztřesená ruční kamera, která přitom události často snímá ze střední vzdálenosti v celkem úhledných kompozicích, jimž by ale slušel spíš stativ a pevná ruka kameramana.

"A tak prozaikova mysl opět skáče jako veverka po stromě; není ale na nás, abychom se to zvířátko snažili zahnat zpátky do klece," zní první věta románu HHhH. Předznamenává, že největší kvality knihy budou spočívat právě ve čtenářově možnosti svobodně si skládat ty spousty detailů, které se klenou napříč historií.

Film Smrtihlav bohužel přiměje diváky leda skládat si z lístku do kina vlaštovky či origami, aby nějak přečkal čas zbytečně strávený v temnotě kinosálu.