Spisovatel Banville pod pseudonymem vydal detektivku z rudolfinské Prahy, příběhu chybí vynalézavost

V posledním desetiletí je irský spisovatel John Banville neobvykle rozdvojený. Poté co autor promyšlených, introvertních a elegantně psaných próz roku 2005 získal Man Bookerovu cenu za román Moře, začal pod pseudonymem Benjamin Black publikovat noirové detektivky. Na první titul Kdo je bez viny navázal šesticí dalších knih, které se odehrávají v Irsku padesátých a šedesátých let minulého století. Jejich úroveň je trochu kolísavá, nejlepší je nepřekvapivě ta první.

Autorovi se nicméně psaní žánrové literatury zjevně zalíbilo, takže zatímco pod vlastním jménem za poslední dekádu publikoval pouze čtyři knihy − z toho jednu nebeletristickou −, jako Benjamin Black jich napsal už devět.

Ta poslední se jmenuje Zkrotit vlka, jde o historickou detektivku a odehrává se v Praze za vlády Rudolfa II. Také proto ji české nakladatelství Moba nyní vydalo dokonce dřív než anglickojazyčný originál. Jedenasedmdesátiletý Banville měl knihu uvést minulý měsíc na pražském veletrhu Svět knihy, pro nemoc ale účast odřekl.

Autorova slabost pro českou metropoli je známá. Ještě než tu v osmdesátých letech pobýval, napsal román o astrologovi Johannesi Keplerovi a v novém tisíciletí přidal knihu esejů Prague Pictures − v češtině dosud nevyšly. Nynější román Zkrotit vlka nicméně ani Banvillovo renomé, ani věhlas Prahy příliš nepozdvihne.

Ne že by to bylo dílo vyloženě špatné, na to je Banville příliš dobrý a rutinovaný autor. Jen napsal knihu tak nějak průměrnou, a to i v rámci žánru. Přestože proplétá dva nesouvisející zločiny, na detektivku má Zkrotit vlka málo propracovanou zápletku. Jako historický román obstojí také jen s obtížemi, protože velmi volně nakládá s historickými fakty. V doslovu na to zčásti upozorňuje sám Banville, další nepřesnosti zmiňuje překladatelka Jana Jašová.

Co se Banvillovi daří, je atmosféra. Aniž by si pomáhal alchymisty, mágy a jinými spíše pokleslými rekvizitami, od začátku vytváří dojem stísněnosti a neustálého ohrožení. Hlavní hrdina, čerstvý absolvent přírodních věd na univerzitě ve Würzburgu − v knize je město důsledně uváděno zastaralým označením Vircpurk − přijíždí do Prahy jakožto města nakloněného vědám a bádání. Hned první noc ale narazí na tělo zavražděné mladé dívky a jako první podezřelý skončí ve vězení.

Díky náhodám i svému jménu − Christian Stern lze přeložit jako křesťanská hvězda a císař Rudolf měl o příchodu někoho takového věštecký sen − se z žaláře nejen dostane ven, ale pronikne přímo na císařský dvůr, kde si rychle vybuduje pozici oblíbence. S ní souvisí i úkol vypátrat vraha oné dívky, která byla ke všemu císařovou milenkou.

Avšak právě proces pátrání je nejslabší složkou děje. Christian není žádný detektiv, trochu se sice vyptává, ale nic moc nezjistí, není ani kdovíjak bystrý, aby prokoukl lži a nastražil léčky. Spíše proplouvá, trochu si buduje pozici a vyčkává. V závěru se ukáže, že až příliš mnoho lidí z jeho okolí dobře vědělo, co a jak se odehrálo.

Christian mezitím absolvuje vzdělávací turné po slavných anglických osobnostech − John Dee je v knize jen zmíněn, s Edwardem Kelleym se protagonista přímo setká v jeho vězení v Mostě, stejně tak s jeho nevlastní dcerou, pozdější významnou básnířkou Elizabeth Westonovou. To spolu se špionážní zápletkou mířící do Londýna působí hlavně jako vějička na angloamerické čtenáře, které by dění ve střední Evropě bez anglické stopy asi nezajímalo.

Banville stále píše sugestivně, takže čtenář knihu dočte navzdory tomu, že napětí se stupňuje až v samotném závěru. Pozdně renesanční Praha je v autorově podání městem mrazivým, nebezpečným a plným svévolných intrik. Škoda že k tomu Banville nepřidal vynalézavější příběh.