Název Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, půvabná typografická úprava i anotace na zadní stránce povídkového souboru Ivany Myškové naznačují, že v knize se skrývají prózy křehce poetické. Ale není to tak docela pravda. Jakkoliv je většina těch textů introspektivních, autorka suverénně a místy dost nesmlouvavě pracuje s postavami i situacemi, do nichž je dostává. A více než poezie čtenáře napadne inspirace povídkářskými mistry šedesátých let v čele s Juliem Cortázarem a aktuální hvězdou povídkového formátu Alicí Munroovou.
S argentinským spisovatelem má Myšková společnou zálibu v absurdních zápletkách, podivínských postavách a jemném humoru. S kanadskou držitelkou Nobelovy ceny zase Myškovou pojí důraz na psychologickou propracovanost postav, jejichž minulost i povahu v průběhu povídek citlivě odkrývá.
Sbírka Bílá zvířata jsou velmi často hluchá má své vrcholy, několik drobných stylistických cvičení a jednu povídku, která jako by patřila někam jinam. Myškové sedí civilní tón i zápletka, kdy dokáže pokřivené nuance vztahů, nenápadné zlé úmysly a podobné drobné poklesky svých postav vytáhnout na světlo a vyhrotit je, ale bez dramatických gest a nikterak násilně.
◼ Povídková sbírka Ivany Myškové (1981) nazvaná Bílá zvířata jsou velmi často hluchá byla včera pokřtěna v pražské Galerii Lucerna. Kniha vyšla po pěti letech od vydání prozaického debutu Nícení.
◼ Nícení byla původně diplomová práce Myškové na Literární akademii Josefa Škvoreckého.
◼ Hospodářské noviny o Nícení po jeho vydání napsaly: "V jazykovém zpracování lidských vnitřností je největší síla Nícení. Správná míra razance, stylizace, upřímnosti, komplikovanosti. A nádherný subtilní humor situací. Třeba přesný popis obecně známé scény z každé rodiny: matka a dcera si povídají o otci jako o jakémsi přízraku, který se tu a tam zjevuje v přítmí u schodů do dílny, přestože všechno nasvědčuje tomu, že s nimi v domě stále a každodenně žije. Míjení se blízkých lidí je někdy nekonečné."
Nejlepší povídka sbírky, Vůně domova, líčí navenek pohodové vztahy v zajištěné středostavovské rodině, jejíž pohodlí narušuje jen stárnoucí fena, která ne a ne umřít. Myšková přitom mění perspektivy, takže děj zpočátku sledujeme z pohledu ženy, jež má s fenou slitování, a pak manžela, který ji má za cosi smradlavého, pomalého a venkoncem obtížného. A na rozdíl od většiny ostatních povídek obdaří Myšková tento text výraznou pointou, poněkud fantaskní a až erbenovsky osudovou.
Častěji ovšem autorka připravuje pro své postavy neobvyklé, místy absurdní situace, s nimiž se snaží hrdinové vypořádat prostředky všednodenní reality. Čtenář se ale nedozví, zda se jim to podařilo − nanejvýš jen tolik, že se s onou situací smířili.
Sebestřednému mladíkovi, "specialistovi na lidské zdroje", se do bytu zničehonic nastěhuje Francouz a mladík ustavičně váhá mezi snahou se mu zavděčit a nutkáním vyhodit ho (Hostel). Novináři, který nevynechal jediný raut, najednou všechny laskominy chutnají jako psí granule, a tak začne chovat neobvyklý hmyz a je fascinován chlapcem se vzácnou smrtelnou chorobou (Volání dálek). Žena středního věku se na kurzu vaření seznámí s mužem, který ji přitahuje, pak ale nahlásí, že ji znásilnil, což ovšem při výslechu zase relativizuje a omlouvá ho (Nebezpečí příjezdových cest).
Děj dalších povídek se odehrává převážně v myslích postav. Mladá žena v krátkodobém osamění v malém bytě sama sebe přesvědčí o smrtelné nehodě nájemníka v protějším okně a končí sebeobviňujícími myšlenkami (Závěs). A ani na konci čtenář netuší, nakolik je tato variace na Okno do dvora od Cornella Woolriche vyfantazírovaná v hrdinčině mysli. Podobně se hrdince povídky Podšívka neustále ztrácejí a vynořují věci v kabelce, což v kritické situaci, kdy je přepadena zlodějem, může mít fatální následky.
Druhým vrcholem sbírky je titulní povídka, která mladou vlakovou průvodčí vžene do "nejlepší zábavy" na hasičském bále v neznámé vesnici, aby mohla v druhé části textu vyřešit neurovnaný vztah s otcem.
Ivana Myšková
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
2017, Nakladatelství Host, 208 stran, 269 korun
Myšková své postavy a podivuhodné situace líčí přesným, neokázalým a přitom výrazově bohatým jazykem. Emocí se nebojí, byť je projevuje střídmě, pečlivě pracuje se spisovnou češtinou, jen v dialozích a úvahách ji občas proloží hovorovými tvary.
Jedinou výjimkou je povídka Čubka aneb Čas na upřímnost, která − odhlédneme-li v kontextu ostatních textů od neobvykle explicitní erotické rétoriky − působí především jako exhibice, jako krajně modelové střetnutí monogamního muže s polygamní ženou. Více než povídka je to polemika s machistickým pohledem na svět, avšak tezovitá, opakující se a navzdory jazykovému kouzlení ve výsledku nudná.
Naštěstí je ve sbírce dost lepších povídek, které budí naději, že se v české literatuře etablovala autorka se suverénním stylem a záviděníhodným citem pro vztahový i myšlenkový svět svých postav.
Přidejte si Hospodářské noviny mezi své oblíbené tituly na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist