Živé baroko

"Toto je srdce hřebčína," říká jeho ředitel Jiří Machek v roli našeho průvodce. Stojíme uprostřed dvora pokrytého pískem. Zde se odehrávaly všechny slavné chvíle. Smělé ředitelovy plány sem však chtějí vrátit i obyčejný život. "Nádvoří budeme vláčet branami taženými koňmi, budou vyvážet i vozy s hnojem. Koně se budou používat i na práci, to je nejlepší způsob, jak v nich udržovat jejich správné návyky," vysvětluje Machek.

Na nádvoří přijíždí skupinka učňů z ranní vyjížďky. Žádného mladíka mezi nimi nevidíme. Dívky odvádějí koně do stájí, kde budou v praktické výuce pokračovat: odsedlat, vyčistit, nakrmit, zamést. Spolupráce s nedalekým učilištěm je ideální způsob, jak dát budoucím ošetřovatelům okusit nelehký a nepříliš dobře placený chlebíček. A taky příležitost, jak z těch nejlepších vybrat budoucí zaměstnance. Podle ředitele je to velmi jednoduché: "Jakmile se objeví kluk, bereme ho." Pro tuto dřinu ideální, avšak nedostatkový zaměstnanec. Tahání metráků sena, vyklízení a podestýlání boxů i pravidelný pohyb zajišťují dívky. Jako vlastně všude u koní.