Slovenský film Únos o odvlečení syna prezidenta Kováče se ptá, kdy se daří zločinu

Slovenský parlament letos v dubnu schválil usnesení, které zrušilo amnestie vyhlášené roku 1998 tehdejším premiérem Vladimírem Mečiarem. Až dosud bránily trestnímu stíhání pachatelů únosu syna někdejšího prezidenta Michala Kováče, k němuž došlo v srpnu 1995. Právě tato kauza, za níž údajně stála slovenská tajná služba SIS, inspirovala kontroverzní politický thriller Únos režisérky Mariany Čengel Solčanské.

Ačkoliv na Slovensku se jeho návštěvnost od březnové premiéry přiblížila hranici téměř 300 tisíc diváků, žádná česká distribuční společnost slovenský titul nezakoupila. Od zítřka ho nicméně budou mít možnost vidět diváci v pražském kině Lucerna.

Několik let připravovaný snímek měl být původně natočen podle výpovědí svědků jako rekonstrukce událostí, při nichž byl Michal Kováč mladší násilně zavlečen do rakouského města Hainburgu.

Producent filmu ale posléze vyměnil štáb, včetně režiséra Vlada Fischera, a nahradil ho Marianou Čengel Solčanskou. Ta příběh přepsala a sleduje jej z pohledu mladé novinářky v podání Rebeky Polákové, která před domem na Nový rok najde uříznutou hlavu svého bratra. Jak se posléze ukáže, záležitost je úzce propojena s aktéry Kováčova případu.

Film Únos lze přiřadit k českým snímkům typu Sametoví vrazi, Příběh kmotra nebo Gangster Ka, jejichž tématy se rovněž staly medializované kauzy týkající se polistopadového organizovaného zločinu a jeho propojení s policejními i politickými strukturami.

V rámci slovenské kinematografie má však film výjimečné postavení a společenský přesah. Z toho pramení rekordní divácký zájem.

Snímek tedy nakonec není rekonstrukcí únosu prezidentova syna a s ním spojené, dodnes nevyjasněné vraždy policisty Róberta Remiáše. Osciluje spíš mezi drsně koncipovaným kriminálním thrillerem a kriticko-moralistní reflexí období takzvaného mečiarismu.

Tvůrci příběh sice zasazují do konkrétní doby, z právních důvodů se ale vyhýbají autentickým jménům osob. Ty na plátně vystupují pod označením typu Předseda či Prezident. Také další postavy, jež mají předobrazy ve skutečnosti, se buď skrývají za přezdívkami, nebo jsou pojmenovány funkcí, kterou vykonávají.

Z řemeslného hlediska je snímek na poměry slovenské, ale také české kinematografie natočený více než solidně. Působivá vizuální stránka a dynamický střih umocňují ponurou a zneklidňující atmosféru, s níž kontrastují patetické náboženské motivy symbolicky zdůrazňující témata mučednictví a světské i vyšší spravedlnosti.

Pod efektní formou se ale poněkud utápějí důležité souvislosti. Režisérka údajně scénář přepisovala ještě v průběhu natáčení, což se zřejmě odrazilo na jeho přehuštěnosti a roztříštěnosti. Diváci, kteří s případem nebudou alespoň rámcově seznámeni, se v množství postav i kondenzovaných informací ztratí. Naopak publiku, které kauzu zná, thriller žádnou převratnou informaci ani potřebné napětí nepřinese.

Většina postav působí v daném žánru modelově − především mladá novinářka, otrlý vyšetřovatel, ale též postavy mafiánů ověšených zlatými řetězy. O jejich minulosti, charakterech nebo motivacích divák dostává pouze útržkovité informace a nejednají vždy přesvědčivě.

Platí to i pro mladého agenta Oskara. Ten byl u tajné služby jen krátce, přesto se na únosu nevědomky podílel a posléze se stal korunním svědkem. Ačkoli tomu tak bylo i ve skutečnosti, ve filmu nejsou dostatečně osvětleny veškeré kontexty, aby zapojení "neprověřeného" nováčka do − v mnoha ohledech zpackaného − zločinu působilo ze strany inscenátorů únosu uvěřitelně.

Režisérčina apelativní snaha poukázat na skandální propojení podsvětí s politickou mocí se v obecné rovině zamýšlí nad lidskou morálkou. A přitom zdůrazňuje, že zločinu se nejvíce daří v době, kdy ho společnost toleruje.