Svět podle Daliborka není černobílý, je však pouze pro bílé. Film o neonacistovi asi debatu neotevře

V mikrovlnné troubě se pomalu točí nožička tlustého párku. V detailu je vidět, jak střívko puká a ven vybublává mastnota.

Dokumentarista Vít Klusák jako by podobně zblízka chtěl zachytit mentální svět muže, který si uzeninu ohřívá. Na festivalu v Karlových Varech včera v premiéře uvedl dokumentární portrét Svět podle Daliborka, jejž dva roky natáčel se sedmatřicetiletým prostějovským neonacistou. Příští čtvrtek film začnou promítat tuzemská kina.

Začalo to skoro jako detektivka. Když Klusák našel Daliborovo video na YouTube, nejdřív si myslel, že jde o parodii. Jenže pak na stejném kanálu objevil další desítky videí, v nichž se amatérské hororové scénky s kečupem místo krve pojily s prezentací nenávistné ideologie.

Dalibor první setkání odmítl ze strachu, že dokumentarista je ve skutečnosti skrytý policista. A tak se režisér, vybavený jen fotkou z internetového videa, vydal do Prostějova nalézt Dalibora mezi 44 tisíci místními obyvateli.

"Policajt by takhle neřval," ozvalo se prý z okna Daliborova panelákového bytu poté, co Klusák − po dlouhé odyseji místními hospodami − dorazil na správnou adresu a zahulákal Daliborovo jméno. Tady ale film teprve začíná: nic z tohoto vyprávění ještě zachytit nestihl.

Klusák je známý konfrontačními filmovými portréty Andreje Babiše či bulvárního novináře Pavla Novotného, případně dokumenty jako Český sen či Český mír. V těch spolu s Filipem Remundou vyobrazovali tuzemskou náturu, společnost i politiku − buď spontánně zaznamenávali situace, nebo kladli patřičně drzé otázky.

Ve Světu podle Daliborka naopak Klusák, až na jedinou výjimku, před kamerou nevystupuje. Svého hrdinu vyobrazuje ve statických, připravených, částečně inscenovaných záběrech, nehledá spontánní kouzlo okamžiku.

Jak je u Klusáka zvykem, pohybuje se na hraně komedie, v níž humor odhaluje odvrácené stránky lidské povahy. Na Daliborovi prý filmaře zaujalo, že je citlivý a schopný sebereflexe. A že se k fašismu dal poté, co ho opustila přítelkyně. Sklony k násilí prý nemá.

Na včerejší tiskové konferenci v Karlových Varech režisér vyjádřil obavu, aby svým filmem nestvořil vzor pro jiné, podobně smýšlející lidi. Ale sám dodal, že díky Daliborovým vlastnostem to nehrozí. Právě specifičnost na matce závislého a v něčem velmi nedospělého lakýrníka z Prostějova však také brání tomu, aby výsledkem natáčení bylo i něco obecného. Film je především pohledem na jednu nestandardní rodinu, výletem mezi podivíny.

Klusák z Dalibora, jeho matky, jejího přítele Vladimíra či Daliborovy nové družky jistě nechce dělat exoty. S každým záběrem na nevkusné bytové dekorace, ať už jde o kýčovité sošky, či Daliborovy vlajky a samopaly na zdech, se však vyjevuje, že tato rodina je až příliš snadný terč.

Když Dalibor s přítelkyní navštíví koncert skupiny Ortel ve Frýdku-Místku a podnapilý si volá s matkou o tom, jak je tady šťastný − obklopen svou bílou, chápající rodinou −, naplno se ukáže smutek z jeho životní situace. Místní "náckové" už Daliborovi dávno utekli, protagonista stojí na ulici sám, matka jej peskuje, zda má na sobě bundu, a on sní svůj naivní sen o společenství lidí s totožnými názory.

V takových momentech nelze nepocítit tragičnost Daliborova životního postoje. Jenže přesně v těch chvílích, kdy má film hlubší emoční náboj, zároveň naznačuje, že Dalibor není typický kovaný neonacista, ale tak trochu parodie na něj.

Dalibor svým chováním jistě zastupuje řadu lidí ze sociální periferie, kteří frustrace a osobní neúspěchy proměňují v nenávist vůči všemu odlišnému. Jenže Daliborova frustrace se promítá do až karikaturně nihilistických hudebních či filmařských zálib.

Daliborkův bílý svět

Dalších 12
fotografií

Snímek pozoruje Dalibora v práci i v hospodě, kde se vášnivě hádá s kamarády, kolegy či přítelkyní, kteří se snaží konfrontovat jeho radikalismus.

Na mnoha tématech se shodnou, třeba že Romové a přistěhovalci jsou problém. Naopak popírání holokaustu už je pro ostatní za hranou. A to i pro matčina přítele Vladimíra, který sleduje, jak se Dalibor pře v Osvětimi se svědkyní, jež táborem sama prošla.

Ten samý Vladimír přitom Daliborovi vyprávěl, kterak se účastnil útoků na romské osady, a učil ho střílet či lámat cihly pěstí. Možná si vymýšlí, aby byl s každým zadobře. Možná je vše pravda a v soukromí, kde zapomíná na oko kamery, si dovolí být ostřejší.

V této scéně zpoza kamery jedinkrát vystoupí i režisér. Nedá mu to a ptá se, jak může Dalibor srovnávat očité svědectví s anonymními zdroji na internetu.

Jenže tento epilog ke skutečné debatě nevede. Dalibor si žije svou pravdu a možná navždy uvnitř zůstane hochem, který se bojí změnit práci i jezdit na demonstrace, protože by mu tam mohl někdo natlouct. O to hlasitěji však křičí v hospodě a ve svých písních.

Lze pochybovat, zda může zrovna takto pojatý film otevřít celospolečenskou debatu. Jako portrét jednoho smutného podivína, který není schopný změnit svůj život, obsahuje silné okamžiky. Za nimi však zároveň stojí podezření, že když se cokoliv griluje dostatečně dlouho a zblízka, vždy nějaká ta špína a mastnota vytečou na povrch.