Skupina Paramore je ve vývoji jako celý festival Rock for People. Strhla popem i novým zvukem

Bylo dost výmluvné, že se hlavní hvězdou druhého dne festivalu Rock for People na královéhradeckém letišti stali zrovna Paramore.

Kapela v čele se zpěvačkou Hayley Williamsovou letos prošla výraznou proměnou, kterou před několika měsíci zachytila povedená deska After Laughter. Na té písničky přestaly znít jako ze soundtracku o dospívání na americké střední škole a skupina, která často až otravně ždímala emoce, odhalila překvapivě rozvernou a chytrou popovou tvář.

Podle toho ve středu v noci vypadala také barevně nasvícená scéna. Když Paramore koncert začali jedním z nových singlů Told You So, bylo evidentní, že za onou změnou stylu není křečovité studiové vymýšlení, kam dál, nýbrž že se rozhodli růst.

Na pódiu stála kapela, která popovou hudbu se všemi odkazy k nové vlně, disku a dalším žánrům vzývala s až nečekanou přirozeností. Přes několik emotivních promluv u toho zpěvačka Williamsová měla výrazem i stylem blíž třeba k Madonně nebo Gwen Stefani než k rozervané teenagerce, jak ji má většina fanoušků zafixovanou.

Zároveň ale bylo zřejmé, že publikum si na ten obrat bude ještě chvíli zvykat. Hranice mezi těmi, kteří přišli na "staré" Paramore, a těmi, jež zaujal nový zvuk kapely, se zřetelně projevila.

Paramore však sebevědomě přehráli polovinu nové desky a nenuceně ukázali, že také popem dovedou strhnout. Když k závěru na pódium vytáhli fanynku, která s Hayley Williamsovou odzpívala letitou skladbu Misery Business, byl to jeden z těch sympaticky lidských momentů, kterými si dosud kapela tmelila fanouškovskou základnu.

A když se pak loučila singlem Hard Times z nové desky, ukázalo se, že k tomu, aby strhla všeobecnou euforii, vlastně slova a pódiové triky zas až tak nepotřebuje.

Skupina Paramore je ve vývoji jako celý festival Rock for People. Strhla popem i novým zvukem

Dalších 14
fotografií

Velmi slušné vystoupení skupiny, která je "ve vývoji", dobře ilustrovalo situaci, v jaké se ve svém čtyřiadvacátém ročníku nachází samotný festival Rock for People. Pořadatelé letos vsadili vše na zahraniční kapely, takřka úplně z programu osekali domácí jména, která lze vidět na jiných akcích.

Program postavili poučeně, ale místy trochu bez ohledu na žánry a na to, jak jsou kapely známé v lokálním kontextu. Ukázalo se, že pro tuzemské festivalové publikum to někdy bylo příliš. I zde se projevila hranice mezi fanoušky "starých časů" festivalu a těmi současnými.

Přestože jinde je vzývají jako bohy, metalové Mastodon na Rock for People lidé spíše odzívali. Pro zběsile "pitomý" punk britského dua Slaves, kteří si ve dvou vystačí jen s kytarou a bicími, zase hlavní scéna byla moc velká. Kdyby ale Slaves hráli třeba na scéně v hangáru, nejspíš by urvali střechu.

Patrně největším hudebním zážitkem Rock for People pro všechny zůstalo úterní vystoupení amerických Cage The Elephant. Naživo stvrdili pověst, která je předchází.

Když se zjevili na pódiu, zdálo se, že zpěvák Matt Shultz je reinkarnací Micka Jaggera. Energické vystoupení působilo strhujícím dojmem. Kapela do sebe vstřebala hudební historii a dokázala z ní vytvořit vlastní zvuk.

Když Shultz na závěr koncertu skákal polonahý do publika, měl v sobě pro změnu něco z Iggyho Popa. Tuzemská premiéra Cage The Elephant byla jedním z těch zjevení, spontánních zážitků, kvůli kterým se dnes na Rock for People vyplatí jezdit. Nepřebila ho dokonce ani natlakovaná diskotéka následujících Die Antwoord, u které běsně skákajícím příslušníkům festivalového davu létaly do vzduchu snad i kusy mozků.