Nine Inch Nails zhudebnili noční můry, nové album rozdělili na postupně vydávanou trilogii

K nejméně vypočitatelným postavám moderního rocku patří elektronický skladatel Trent Reznor.

Jeho sólová díla i nahrávky skupiny Nine Inch Nails, se kterou právě vydal nové EP nazvané Add Violence, se vždy pohybují mezi elektronickou hudbou a industriálním metalem. Vždy je v nich také až nepříjemná agrese a hněv, zato jsou pokaždé stavěny do jiného kontextu.

Nové EP má být součástí trilogie zatím neurčitého poselství. První cyklus pěti skladeb pod názvem Not the Actual Events skupina vydala vloni před Štědrým dnem a pokusila se jím vrátit ke svým skladbám z 90. let minulého století − tehdy Nine Inch Nails fascinovali ctitele avantgardy včetně zpěváka Davida Bowieho svéráznou formou industriálního metalu, založenou na brutálně rozvazbené kytaře, syrové elektronice a monotónní rytmice.

V době vydání Not the Actual Events nepadlo ani slovo o tom, že EP má být součástí trilogie.

Protože Reznor je dlouholetým příznivcem digitálních technologií, předpokládalo se, že chce jednoduše vyjít vstříc trendům, kdy si publikum z placených serverů nejčastěji stahuje čtyři až pět skladeb zhruba dvacetiminutové délky − celé album je v dnešní uspěchané době moc dlouhé a jedna skladba zase příliš málo. Také nyní vydané EP Add Violence se minimálně do října nebude prodávat na fyzickém nosiči.

Na první poslech EP zní jako jedna vynikající skladba, kterou doplňují čtyři elektronické experimenty.

Tou skladbou je úvodní Less Than. Začíná syntetickým riffem, který připomíná Depeche Mode, ale pak se přidá dramatický, vygradovaný kytarový part ilustrující přesně ten mučivý pocit nicoty a zapomenutí, o němž přes různé zvukové filtry zpívá Trent Reznor. Jde o jednu z nejsilnějších skladeb, které guru elektronických depresí v posledních letech napsal.

Podobnou atmosféru mají i další tracky, které s největší pravděpodobností líčí Reznorovy noční můry. Někomu mohou znít, jako by si hudebník po prudkém probuzení ze zlého snu natočil své pocity na diktafon a pak je ve studiu doplnil syrovými syntetickými zvuky a kytarou.

Nejlépe taková interpretace vynikne v závěrečné písni The Background World, jež začíná podivnou výčitkou: "Nechal jsi mě tu / Co mám teď dělat?" a vrcholí osmiminutovou instrumentální dohrou s drtivými kytarovými vazbami.

Pro tento experiment Trent Reznor redukoval Nine Inch Nails jen na dva členy − sebe a anglického producenta Atticuse Rosse, s nímž v posledních letech pracoval na apokalypticky znějící filmové hudbě k snímkům Den patriotů a Muži, kteří nenávidí ženy.

Z tohoto úhlu pohledu je možné představit si nové EP Nine Inch Nails jako soundtrack k neexistujícímu filmu. Nejspíš s tématem osamělého šílenství nebo nějakého civilizačního hororu.