Nejen jazz Daniela Konráda: Slyšte Škvoreckého mluvit o Jazzové sekci, Sontagovou číst Hrabala

Československo: Kultura v obležení, 1987
Josef Škvorecký, Susan Sontagová, Tommy Flanagan a další

Hned první nahrávku lze označit za historickou: zachycuje projev spisovatele Josefa Škvoreckého z ledna 1987, kdy se na Newyorské městské univerzitě uskutečnil večer na podporu Jazzové sekce. Tento spolek příznivců jazzu, rocku a obecně potlačované kultury v komunistickém Československu vydával bulletiny, knihy i časopisy, pořádal koncerty, půjčoval gramodesky a při tom všem obratně balancoval na hranici legality.

Jenže v říjnu předešlého roku československé úřady poslaly do vazby sedm funkcionářů sekce včetně jejího předsedy Karla Srpa a obžalovaly je z "nedovolené hospodářské činnosti", později neplacení daní. Podrobnosti obvinění nejsou zajímavé: Škvorecký sám to trefně shrnul, že politický proces "jako by z oka vypadl justici let padesátých". 

Kauzu od začátku bedlivě sledoval Západ. Už měsíc po zatčení členů přijel do Prahy koncertovat americký klavírista Herbie Hancock. Před vystoupením v Lucerně mu kdosi připnul odznak s logem Jazzové sekce, a než později jamoval v zahradním domku rezidence amerického velvyslance, setkal se s manželkami vězněných disidentů.

V prosinci deník New York Times otiskl satirický článek Kurta Vonneguta, jenž mimo jiné psal, že českoslovenští politici a policisté se "k těm nejlidštějším, nejštědřejším a nejnadanějším členům společnosti" chovají "jako kanibalové", "primitivní mutanti" a "síly Satanovy".

Vonnegutův článek zarezonoval: proti mutantům a kanibalům se v témže deníku dokonce ohradil tiskový atašé československého velvyslanectví ve Washingtonu. A krátce před Štědrým dnem pak česká vláda obdržela dopis šestadvaceti amerických literátů a hudebníků v čele s Arthurem Millerem či Johnem Updikem, kteří varovali, že proces s Jazzovou sekcí "nenapravitelně poškodí československou kulturu".

V této atmosféře se v lednu 1987 na newyorské univerzitě sešlo lidí, že "velké auditorium nestačilo a příliv zájemců zaplavil ještě několik poslucháren, kam se program přenášel", jak později vzpomínal Josef Škvorecký. Oficiálně se večer konal u příležitosti desátého výročí Charty 77, převážilo však téma Jazzové sekce.

Jak lze slyšet z projevu, Škvorecký ho Američanům přiblížil chytře a vtipně: disidenty přirovnal ke Švejkovi, který "okázale demonstruje neotřesitelnou víru v doslovnou pravdu všeho, co za pravdu vyhlašují autority". Zjednodušeně řečeno: tím, že se chová jako vzorný občan, Švejk odhaluje nemožnost takového chování. 

Škvorecký v tom viděl podobnost: chartisté se "ve své švejkovské víře" rozhodli předstírat víru v tehdejší československou ústavu a odvolávali se na ni. Stejně tak Jazzová sekce "spontánně převzala taktiku dobrého vojáka a mnohokrát ukázala, jak otřesně nahý je císař pod svými neviditelnými šaty", konstatuje Škvorecký.

Jeho anglický projev několikrát přeruší potlesk a spontánní smích. Děkuje všem na Západě, kdo k obraně Jazzové sekce přispěli, a dokonce zmiňuje, že sekce má údajné příznivce mezi československými policisty, jak ví "z velmi spolehlivého, i když samozřejmě naprosto důvěrného pramene" − tím musel být hudební novinář a jeho celoživotní přítel Lubomír Dorůžka. Zprávy nejen o Jazzové sekci posílal Škvoreckému z Prahy, zprvu na fiktivní adresy, například jistému černochovi údajně stonajícímu v americké nemocnici, jehož poštu ale ve skutečnosti vyzvedával Škvorecký. Při pozdějších povolených výjezdech do zahraničí už Dorůžka psal necenzurovaně z hotelů či letišť.

Atmosféru newyorského večera na podporu Jazzové sekce dokresluje jazzová muzika: dnes již nežijící černošský pianista Tommy Flanagan hraje skladby Charlieho Parkera, saxofonisty "hudebně tak svobodomyslného, že mu přezdívali Bird", jak říká na nahrávce. Doprovází jej kontrabasista Michael Formanek, dodnes činný americký rodák s českými kořeny.

Za poslech stojí také pasáž, v níž vlivná teoretička a esejistka Susan Sontagová předčítá první kapitolu Hrabalovy Příliš hlučné samoty. "Čtení této novely bylo velkou událostí mého života: považuji ji za jedno z velkých děl světové literatury 20. století," říká v záznamu Sontagová.

Mezinárodní ohlas na vykonstruovaný proces se členy Jazzové sekce patrně zmírnil postih jejích členů, přesto mu nezabránil. Dva měsíce po newyorském večeru byli předseda sekce Karel Srp a jeho nejbližší spolupracovník Vladimír Kouřil odsouzeni k šestnácti a deseti měsícům nepodmíněného trestu. Kouřil byl v červenci propuštěn z pankrácké vězeňské nemocnice, kde se léčil se zánětem ledvin. Karel Srp plzeňskou věznici Bory opustil 1. ledna 1988.

Spisovatel v elektronickém věku, 1966
Marshall McLuhan, Buckminster Fuller, Adolf Hoffmeister a další

Osudy dobrého vojáka připomíná také debata z roku 1966, kde maďarský autor Paul Tabori doporučuje spisovatelům švejkovskou taktiku pasivního odporu, chtějí-li přežít nové elektronické vynálezy. Nahrávka je ale výjimečná z jiného důvodu: minulý týden uplynulo čtyřiačtyřicet let od chvíle, kdy utichl hlas Adolfa Hoffmeistera. "Jsem spisovatel a výtvarník. Když prvnímu dojdou myšlenky, ten druhý mu občas pomůže," představuje se slavný český rodák v záznamu diskuse.

Ta se věnovala situaci spisovatele v elektronickém věku. A mediální teoretik Marshall McLuhan ji zahájil velkolepým půlhodinovým projevem o tom, jaké důsledky bude mít masové rozšíření xeroxu. "Každá škola v této zemi může začít publikovat. Každé dítě s přístupem ke kopírce může šířit své výtvory," říká McLuhan a prorokuje, že spisovatelé začnou vycházet vstříc individuální poptávce a přizpůsobovat se čtenářům; že počítače přestanou sloužit jako pouhá úložiště dat.

Adolf Hoffmeister pak ve francouzštině vzpomíná na časy, kdy člověk považoval návštěvu divadla či opery za svátek. "Dnes to má všechno doma. Televizní obrazovky stojí na místech, kde na zdi kdysi visely obrazy ve zlatém rámu, a televizní moderátoři přebírají roli knih," říká Hoffmeister a vyjadřuje obavu, že z kultury se stává zboží hromadné spotřeby a člověk na ni má stále méně času. O to víc prý bude v nové technologické éře potřebovat kontakt s lidmi. "Budeme ještě umět lehkou ironii, jež je obvykle přítomna ve skutečných intelektuálních dílech, rozeznat a použít tváří v tvář lidské slabosti, lásce, egoismu, penězům?" ptá se Hoffmeister.

Odcizení a stát, 1986
Toni Morrisonová, Salman Rushdie, Jiří Gruša a další

V historickém newyorském mrakodrapu se roku 1986 sešli prozaici Salman Rushdie, Toni Morrisonová či György Konrád, aby debatovali o odcizení, představivosti a vztahu spisovatele ke státu. Hned v úvodu Susan Sontagová připomněla lednové úmrtí Jaroslava Seiferta, "autora, jenž byl většině z nás neznámý, dokud neobdržel Nobelovu cenu za literaturu na sklonku života, kdy už nebyl příliš činný", jak říká Sontagová.

Do diskuse pozvala také českého literáta, překladatele a signatáře Charty 77 Jiřího Grušu, jenž již několikátým rokem žil v exilu. Ve svém zhruba čtvrthodinovém příspěvku se Gruša jemně táže, kdy národy začaly zpochybňovat existenci Boha a později ho nahrazovat: jak v důsledku tohoto procesu vzkvétaly ideologie těch "větších, čistších a zdravějších", nejprve jedinců, později celých národů.

V narážce na nacistického doktora, jenž rozhodoval, kdo půjde do plynu a kdo přežije, Gruša hovoří o "mengelizaci" světa a o tom, jak lidstvo hledá spásu v selekcích, ideologiích či národních mýtech. "Bůh dobře věděl, co dělá, když uzavřel úmluvu s nepočetným národem, který svoji existenci nebral za samozřejmou," říká Gruša.

Spisovatelé na podporu Salmana Rushdieho, 1989
E. L. Doctorow, Don DeLillo, Norman Mailer a další

Ve vyhrocené atmosféře se v únoru 1989 sešli spisovatelé v New Yorku, aby podpořili svého kolegu Salmana Rushdieho osm dnů poté, co na něj kvůli románu Satanské verše íránský ajatolláh Chomejní uvalil fatvu − náboženský edikt nařizující Rushdieho zavraždění.

Čtení projevů a úryvků z Rushdieho děl trvá tři a půl hodiny, během nichž účinkující například navrhují protestní pochod ke knihkupeckým řetězcům jako Barnes & Noble − ty Rushdieho román tehdy stáhly z regálů. Anglická herečka Claire Bloomová čte projev spisovatele Philipa Rotha, jenž připomíná své návštěvy v komunistickém Československu. 

"V Praze jistý paličatý český disident jménem Ludvík Vaculík jen tak mezi řečí prohlásil: nejsme tu od toho, abychom našim vládcům ulehčovali život. Vaculík pochopitelně věděl, že vládci zase nebudou ulehčovat život jemu. Teď se vládci Íránu rozhodli udělat totéž Salmanu Rushdiemu," napsal Roth a dále zdůraznil, že vyznává jiné politické názory než Rushdie. "Ale shodneme se na nutnosti moci o těchto názorech debatovat," dodal.

Německá křeč: Role spisovatele, 1989
Peter Demetz, Hans Christoph Buch, Peter Schneider a další

Představu, že spisovatelé ještě mohou ovlivnit dějinné události, mírnil ve dnech během pádu Berlínské zdi překladatel a germanista Peter Demetz. Rodák z pražské židovské rodiny, toho času již dlouholetý profesor germanistiky na Yaleově univerzitě, v New Yorku sděloval své dojmy z revolučního Berlína: zmiňoval smutek tamních intelektuálů z toho, že "se hroutí další socialistický stát", a zpochybňoval názor Güntera Grasse, že dojde-li ke znovusjednocení východního a západního Německa, země se znovu stane kulturní velmocí. 

Elegantně skeptický Demetz kontruje obrazem východoněmecké rodiny s dětmi a igelitovými taškami, jimž je nějaká kultura ukradená: chtějí si především kupovat walkmany a mít platy jako na Západě. "Čím silněji se někdo hlásí k levici, tím více se brání znovusjednocení Německa, a naopak čím je konzervativnější či nacionalističtěji uvažující, tím spíš jej podporuje," všímá si Demetz a nadcházející znovusjednocení Německa vnímá především jako "invazi kapitalismu na Východ".

Flannery O'Connorová
1960

Přestože její povídky v češtině prvně vyšly těsně před sametovou revolucí, klasickou autorku amerického Jihu 20. století Flannery O'Connorovou začali Češi řádně objevovat až nedávno. V archivech se nyní objevila sedmapadesát let stará nahrávka slavného projevu, v němž spisovatelka čtyři roky před smrtí předkládala vizi jižanského křesťanského pojetí románu.

"Nechci čekat na den, kdy jižanskému literátovi postačí uspokojit unaveného čtenáře," říká O'Connorová. V projevu dále hovoří o škatulkování jižanských autorů ("Vše, co se napíše na Jihu, Seveřani označí za bizarní, a pokud to opravdu je bizarní, říkají tomu realismus") i jejich specifickém postavení ("Spisovatel z Jihu je ze všech stran nucen hledět pod povrch a za obzor běžných problémů, až se dotýká říše proroků a básníků").

Haruki Murakami
1991

Dnes japonský spisovatel Haruki Murakami nevystupuje na veřejnosti ani neposkytuje rozhovory. V roce 1991 mu ale bylo teprve dvaačtyřicet a prvně besedoval se čtenáři v Americe, jež na něj měla zásadní vliv. "Dospíval jsem v šedesátých letech, kdy jsme uctívali americkou hudbu, seriály, auta, oblečení. Všechno se to blyštilo a lesklo jako v pohádce," vysvětluje Murakami a vzpomíná, jak ho coby teenagera v šedesátých letech poznamenaly rokenrol a jazz nebo kolik bylo v japonském přístavním městě Kóbe antikvariátů. "Daly se v nich snadno koupit levné americké paperbacky. Ty obchody pro mě byly totéž, jako když se otevírají truhly s poklady," líčí Murakami.