Nekrolog: Básníci odejdou, Bítovy zůstanou. Jiří Kuběna si hlídal, aby byl vnímán jako básník

Další ze silné generace šestatřicátníků je na pravdě Boží. Byl-li Václav Havel jejím myslitelským stratégem, dramatik Josef Topol kultivovaným estétem a básnířka Viola Fischerová čarodějnou Múzou, pak Jiří Kuběna mohl být něco jako generační bard. Básnická sopka.

Čím se tento překladatel, historik umění a básník, jenž včera zemřel ve věku jedenaosmdesáti let, zapsal do české literatury a kultury? Asi nejen samotnou poezií, spíš spojením vlastního psaní s jeho aranžováním.

Kuběna si převelmi hlídal, aby byl vnímán jako básník, pečlivě se o to staral i organizátorsky a edičně. Tedy v časech, kdy "už se zase mohlo", neboť do roku 1989 byl, jsa odkázán na samizdat, básníkem téměř neviditelným.

Kuběna byl z lidí, jimž se říká člověk-instituce. Dokázal kolem sebe shromažďovat spoustu jiných, vytvářet z nich sítě, rozdělovat úkoly, zakládat časopisy, organizovat. Té energie! Bylo ho, řečeno sportovní terminologií, plné hřiště.

Co k poezii? V té Kuběnově není jedna sbírka, jež by se vryla více než ostatní, ba ani jedno období, kde by se jeho Múza vydala co nejúplněji. Spíše z ní zůstává dojem silné gestičnosti, stálého přetlaku, exaltovanosti, v níž se potkává Kuběnův tolik milovaný Vítězslav Nezval s Jakubem Demlem, avantgarda s barokem, experiment s pevným řádem přísně vázané formy, naivita s obrovským vzděláním, náboženská mystika vedle smyslové a tělesné noty.

I poezii Kuběna psal jako svého druhu instituci, tedy jako vykonávání role Básníka − nesmírně si na to potrpěl, stejně jako miloval velká písmena. Hodilo by se na něj označení "syntetik".

Život neměl úplně přímočarý. Narodil se v roce 1936, pocházel z rodiny plukovníka letectva a sochařky − vlastním jménem byl Jiří Paukert. Dostalo se mu vzdělání historika umění, přičemž dlouhá léta působil jako památkář. V posledním období života se odstěhoval na jihomoravský hrad Bítov, z něhož si udělal jakousi svou baštu a stal se jeho kastelánem. I to trochu patřilo k onomu vykonávání role: Básník přece musí bydlet na Hradě.

Spolu s nakladatelem Martinem Reinerem zde v letech 1996 až 2000 pořádal nezapomenutelná setkání českých básníků a lidí kolem nich. Byl zde mezi svými, navíc na svém Hradě, obklopen básníky, takže si tady trochu odbyl takovou malou ochutnávku Ráje.

Byl osobitým myslitelem, nesmírně vzdělaným a rétoricky strhujícím. Ano, Kuběnovo charisma utvářelo propojení hlavy s ústy. I v jeho textech jsou ústa zakletá v písmo. K homosexualitě se otevřeně hlásící básník asi mnohým zůstane spojen s obhajobou své orientace; vehementností, s jakou tak činil, si k mnohým nadobro zablokoval cestu. Avšak Kuběna byl vehementní celou svou osobností: sršel, lál, odmítal, miloval, polemizoval, zářil, hněval se.

Kdo ho zakusil naživo, měl zážitek na celý život. Zkusme si jako tichou vzpomínku přečíst kus z pamětí Paměť básníka, jež vyšly před jedenácti lety. V nich je Kuběna asi nejvíce docelený.

Pane Jiří, už jste se tam nahoře potkal s Nezvalem?

Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd České republiky