Jakschovy reportáže ze Sudet 20. let líčí bídu v pohraničních oblastech

Meziválečné Sudety. Oblast dnes na jednu stranu tabuizovaná, na druhou mytizovaná. Opravdu zdejší populace jako jeden muž horovala pro nacismus? Nebo naopak soužití německy a česky mluvících starousedlíků bývalo bezproblémové? Reportáže Wenzela Jaksche, které nyní knižně vyšly pod názvem Ztracené vesnice, opuštění lidé…, nabízejí pohled na zaniklý svět, po jehož troskách dodnes šlapeme.

Jaksch se na Sudety dívá sociální optikou. Nouze českých Němců žijících v pohraničí ho zajímá nade vše. Zdejší bída je opravdu do nebe volající. Přeplněné chatrče a prázdné žaludky. Nemoci z podvýživy a skepse bez naděje. Smutné příběhy z vesnic v Orlických horách, z šumavských samot i z průmyslových oblastí Teplicka se podobají a násobí. Bída zřejmě nikdy nemůže být tak hrozná, aby nemohla být ještě větší. "Kdyby pánové tam nahoře museli žít jako my, byly by na denním pořádku vraždy a žhářství," říká reportérovi jeden chudák z šumavské Folmavy.

Své reportáže do stranického listu Sozialdemokrat, které jsou obsahem knihy, přitom Jaksch psal v letech 1924 až 1928, tedy ještě před velkou ekonomickou krizí. Jak nezměrná chudoba musela vstoupit do zanedbaných oblastí Sudet začátkem třicátých let! Strádající obyvatelstvo tím snáze mohlo spatřit východisko ve volání Konráda Henleina.

Jaksch coby mladý sociálnědemokratický politik jasně pojmenovává dvě základní hrozby: nacismus a komunismus. K nim pak přičítá třídní a národnostní napětí. Podrobně například dokladuje situaci z východních Čech, kde bylo osm německých dělníků propuštěno ve prospěch českých uchazečů o práci.

Jaksch to označí za šovinismus, sám ale na tuto úroveň nesestoupí. "Pro hospodářské problémy tohoto státu neexistuje žádné národnostní řešení, nýbrž že proletariát je postaven jako celek před volbu, buď si vybojovat svůj životní prostor, nebo být semlet."

Reportáže bohužel chvílemi šustí papírem. Jaksch není brilantní novinář, jeho texty jsou popisné a často odhadnutelné. Tam, kde by se zkušenější publicista pustil za příběhem a ze čtenáře vymáčkl slzu či vztek na všechnu nespravedlnost světa, mladý politik záležitost zobecní a nabídne recept. Ten je sevřen v idejích meziválečné sociální demokracie: soudržnost pracujících, výstavba obecních bytů, spotřební družstva s nízkou marží, omezení moci buržoazie…

Kniha Ztracené vesnice, opuštění lidé… přináší pohled na opomíjenou součást tuzemské minulosti. Připomíná bídu v pohraničních oblastech prosperující první republiky.

Československo tuto nouzi nevytvořilo, Jaksch několikrát opakuje, že jde o problémy, které přetrvávají už z monarchie. Než ale mohlo dojít k jakémukoliv řešení, sociální nůžky se rozevřely natolik, že přispěly k tragédii, která už číhala za hranicemi.

Tehdy ještě nikdo netušil, že mnohasetletému příběhu českých Němců odbíjejí poslední roky.

Sám autor reportáží Wenzel Jaksch, jenž žil v letech 1896 až 1966, je fascinující a tragickou postavou.

Už jen ta představa mladého politika, který místo aby budoval kontakty či si užíval postavení, vytrvale jezdí za těmi nejpotřebnějšími a podává o nich svědectví.

Na sklonku třicátých let se Jaksch stal předsedou Německé sociálnědemokratické strany dělnické. Tuto funkci, chtělo by se říci úděl, přijal v březnu 1938! Tehdy musel jasně vědět, že strká hlavu do oprátky. Pro Hitlera se jako zrádce takzvaného velkoněmectví stal nepřítelem číslo 1. Pro některé Čechy pak byl nepřítelem kvůli své rase.

V exilu, kde zastupoval zájmy sudetských Němců, se Jaksch stavěl proti Benešovu záměru vysídlit po válce z republiky tři miliony Němců. Lavíroval i se samotným oduznáním mnichovské dohody.

Po válce Jaksch odešel z Londýna do západního Německa. Pracoval v organizacích pečujících o vysídlence, později byl zvolen do Bundestagu a oceněn několika řády.

Bohužel, podstatnější představení této rozporuplné osobnosti v knize chybí. Nenalezneme ani analýzu širších politických souvislostí, které by třeba ukázaly, proč německá sociální demokracie − na začátku dvacátých let třetí nejsilnější strana v Československé republice − postupně ztrácela podporu či jaké vlivy stály za radikalizací Sudet. Jaksch byl jedním z českých Němců, kteří tomu do poslední chvíle vzdorovali.

Reportáže z českého pohraničí jsou i přes své handicapy nepostradatelným titulem.

Kniha nepopisuje dobovou skutečnost v celé šíři. Představuje jen střípek v mozaice našich vědomostí o první republice. Je to však střípek, bez kterého by celek nikdy nebyl kompletní.

"Kuriozitou je jeskynní obydlí na Písečném vrchu u Teplic, kde už tři roky přežívá rodina za těch nejtrýznivějších podmínek. Na co jsou nám všechny obsáhlé vykopávky a vědecké výpravy za prozkoumáním pravěku, když lze při krátké procházce narazit v bezprostřední blízkosti města na moderní jeskynní lidi?" ptá se Jaksch. Ano, i tato historie je naše.