Mimochodem Davida Klimeše: Kdo sebere odvahu znovu vymyslet Česko?

Na jednu stranu nám politici v předvolební kampani slibují naprosté detaily jako například nižší DPH na řezané květiny, aby muži častěji domů nosili manželkám karafiáty. Na druhou stranu se partaje předhánějí, kdo po vzoru Libuše dohlédne do vzdálenější a zářivější budoucnosti: ANO věští velké Česko v roce 2035, ČSSD či třeba TOP 09 slibuje zemský ráj už v roce 2030.

To není náhoda. Přílišné soustředění na detail a nezávazné pábení o daleké budoucnosti má zastřít, že se tu žádné z politických stran nechce do naprosto nezbytných velkých reforem v příštím volebním období.

Slovo reforma se vlastně už i zcela vytratilo z politického slovníku. Zatímco za vlád pravice tu bylo "přereformováno" (a většina pokusů o systémové změny dopadla neslavně), vláda premiéra Bohuslava Sobotky se rozhodla být "vládou zapomnění" a o strukturálních problémech Česka vůbec nehovořit, aby se náhodou nemusely řešit. Což i zbytek politické scény více méně přijal zasvé.

V předvolební debatě tak tradičně od politiků postrádáme nejen správné odpovědi, ale bohužel už i ty správné otázky. Že je není vůbec jednoduché najít, o tom se přesvědčil autor těchto řádek při psaní knížky "Jak probudit Česko", která právě vychází.

Konsenzus, který se vyčerpal

Není nic podivného na tom, že se politika jednou začas zcela zasekne a programově naprosto vyprázdní. Jen toto intermezzo nesmí trvat moc dlouho. Když se to stalo na konci 19. století, Tomáš Masaryk tehdejší upadající a hašteřivou českou politiku vyzval: "Když spory ty dospěly, kam dospěly, není již jiné pomoci, nežli věcně a veřejně shrnouti a konstatovati ty zásady a principy, o které nám šlo. Tuto sumárku ať provedou všichni účastnění a pak všichni můžeme jíti dále."

Tuto výzvu je jistě možné se stejnou naléhavostí zopakovat i nyní. Velké vize soupeřících stran zase jednou přestávají lidi zajímat, protože za nimi nevidí žádný konkrétní a uvěřitelný program na příští roky. Vše se převádí jen na pozitivní či negativní emoce vůči lídrům. Což ve výsledku pomáhá všem, kteří tu obchodují s jednoduchými populistickými řešeními.

Že se nikomu z čelných politiků nechce jasně formulovat souvislý program, je ale částečně vysvětlitelné. Na počátku by totiž muselo být jedno velmi nepříjemné a velmi bolestivé konstatování: Máme za sebou sice od roku 1989 nejúspě­šnější a nejsvobodnější období naší historie, ale dosavadní sociální a ekonomický model nevyhnutelně krachuje. Česko bez nadsázky potřebuje znovu vymyslet.

Nalhávat si, že tomu tak není, je přitom tak lákavé: českému kapitalismu se podařilo zrealizovat letitý komunistický sen a prakticky vymýtit nezaměstnanost. Rozpočet je v přebytku. Přes veškeré problémy je dle mezinárodního srovnání české zdravotnictví lepší než třeba britské a zabezpečení důchodců lepší než ve Francii. A všude se betonuje a asfaltuje za eura z evropských fondů.

Na první pohled to tedy opravdu vypadá, že tu krachují jen letité poměry v české politice, takže stačí jen vyhlížet nové a neokoukané lídry nových a lepších stran a hnutí. Ale tak to není, protože žádný z nových lídrů není schopný odpovědět na staré a čím dál akutnější otázky: Jak zvyšovat čisté příjmy tak, aby to zároveň česká ekonomika přežila? Jak zajistit financování zdravotnictví? Jak reformovat důchody, aby z nich nebyly velmi brzo žebračenky? Jak podpořit občanskou společnost, aby zlepšovala republiku a posilovala její instituce?