Reportáž: Manchester si hýčká své kapely Joy Division a New Order velkou letní výstavou

Výstavní projekty kolem hvězd pop-music se za poslední roky staly běžnou součástí galerijního provozu. Do prostor "pro umění" přivádějí nové publikum, vlastně tak vznikl nový popartový byznys.

V různém poměru mísí vyprávění moderní historie a populistickou show. Uspokojují fetišismus fanoušků, ale také hudební scéně dávají šanci spojit se s obecenstvem na nové úrovni − když už se trh s nahrávkami tak vymkl z dlouholetých pravidel.

Vcelku je zajímavé sledovat, jak to dopadá. A dopadá to různě, protože výstavy se také nedělají dle jednoho mustru. Světem nyní cestuje kostýmní přehlídka David Bowie Is, Británie si v médiu výstavy zrekapitulovala historii punku, projekt Björk Digital v newyorském Muzeu moderního umění byl těžší na vnímání a sklidil dost kritiky. Londýnská Tate Modern právě rekapituluje hudební boj za emancipaci Afroameričanů s projektem Soul of a Nation. A anglický Manchester na léto vyrukoval se "všemi dobrými rodáky": v městském uměleckém centru je nyní k vidění velkorysá výstava True Faith, věnovaná skupinám Joy Division a New Order.

Jejich příběh je dost známý, zdůraznil ho i celovečerní film Control od režiséra a fotografa Antona Corbijna. V roce 1976 založili Peter Hook a Bernard Sumner skupinu Joy Division, připojil se k nim zpěvák a autor Ian Curtis. Skupině vyšla pouhá dvě elpíčka, druhé už posmrtně: Curtis trpící depresemi si roku 1980 vzal život.

Ale žít se musí dál: spoluhráči se rozhodli pokračovat pod názvem New Order. Kapela se stala vlivnou hvězdou následující dekády, mimo jiné prožila přirozený vývoj od rockového písničkářství k elektronice, přičemž ty dva světy nikdy neoddělila. New Order existují dodnes.

Na výstavě True Faith je podstatná koncepce. Žádné "vyprávění příběhu", ale také žádné přehnané shromažďování memorabilií. Spíš by seděl podtitul "co dokáže rozpoutat muzika": oslavují se tu synergie spolupracujících osobností.

Výstava v Manchesteru hýčká místní kapely

Dalších 11
fotografií

Mezi třemi kurátory je Jon Savage, filmový i spisovatelský archivář punku. Diváky nejprve provede tím novějším: uměleckými díly inspirovanými oběma kapelami. Z těchto instalací je nejpůsobivější postava v kapuci otočená ke zdi, zády k divákům, zády ke společnosti.

Vidíme, kolik filmařských osobností se s Joy Division a New Order spojilo: promítají se videa od Antona Corbijna, oscarové režisérky Kathryn Bigelowové i letos zemřelého Jonathana Demmea: autora Mlčení jehňátek, avšak také sugestivního koncertního filmu Stop Making Sense s newyorskou kapelou Talking Heads.

Stejně tak ale manchesterská výstava přitahuje osobnosti ze světa umění − na diskusi sem přiletěla kurátorská hvězda Hans-Ulrich Obrist, na události se nešetřilo.

Skutečnými hrdiny výstavy True Faith jsou však nakonec designéři plakátů a obalů: tradice kolem nahrávacího labelu Factory dávala volnou ruku tvůrcům, kteří design poutačů a obalů posouvali do nových rozměrů.

Grafický designér Peter Saville při tvorbě obalů opakovaně nacházel pronikavé nečekané souvislosti, třeba ikonický černobílý "hrbol" čili obraz radarových vln pro první desku Joy Division zvanou Unknown Pleasures.

Obal počítačové diskety byl v roce 1983 něčím vzácným, futuristickým − a pro Savilla tak krásným, že do něj "zabalil" singl Blue Monday, přelomový raný hit, který předznamenal nástup elektronického popu.

Na výstavě dále nechybí originální Košík růží − renesanční zátiší z britské Národní galerie, jehož reprodukci Saville našel v galerijním shopu na pohlednici a umístil ho na obal elpíčka Power, Corruption & Lies.

Závěr výstavy diváka emocionálně knokautuje: nevelký zmuchlaný papír obsahuje Curtisův rukopis jeho nejslavnější písně Love Will Tear Us Apart. "Rodina ho našla po Ianově smrti," přibližuje Savage. "Je to pro ně příliš osobní: proto respektujeme jejich přání, že rukopis se nesmí fotit. Aby ho nedevalvovala kupa fotek na sociálních sítích."

Výstava nás tedy vyprovází s připomínkou, že to nejcennější si neseme pryč v hlavě, nedá se to materializovat. Právě jako zážitek s hudbou.

Dnes se vedou diskuse, zda autentická kultura a subkultura mladých lidí není vposledku odkoupena a převzata oficiózními institucemi, které ji zbaví síly.

Výstava True Faith má v sobě nepochybně obojí: jak lehký luxus rebelie postavené na galerijní piedestal, tak schopnost nadchnout a "naspeedovat" ty, kdo se přišli inspirovat, k vlastnímu energickému gestu.

Podstatné, je že Manchester se ke všemu, co tyto kapely napáchaly, hlásí: kolik vody ještě uplyne, než se teplický punk, brněnská alternativa nebo moravský folk stanou předmětem hrdosti svých regionů?