Kaprálová žila krátce, její skladby ale přežily nadlouho. Teď je natočil švýcarský klavírista

Vítězslava Kaprálová, jejíž klavírní díla nyní natočil švýcarský pianista Giorgio Koukl, je nejznámější českou skladatelkou a nic na tom nemění, že zemřela předčasně v pětadvaceti letech. Smrtelná nemoc, která jí roku 1940 znemožnila uprchnout z Francie před nacisty, naopak podpořila mýtus, jenž kolem Kaprálové vznikl.

Je to příběh o inteligentní, charismatické a nesmírně talentované ženě, která jako dirigentka zkrotila i "rafany" z orchestrů České filharmonie a BBC. Přestože místy působila až křehce, dokázala obstát v nesmlouvavém, takřka výhradně mužském hudebním světě.

Ještě poutavější než ten příběh je ale průnik pod legendy a vzpomínky: k hudbě. Lze tak učinit díky nedávno vydané nahrávce klavírního díla Kaprálové, kterou pro label Grand Piano pořídil švýcarský klavírista českého původu Giorgio Koukl.

Album nazvané Kaprálová: Complete Piano Music posluchače provází zráním a mládím skladatelky, jež nedostala šanci umělecky dospět. A výsledkem je překvapení, kolik mýtů o ní je alespoň v jádru pravdivých.

Pětašedesátiminutová stopáž kompletního klavírního díla je pochopitelná, Kaprálová žila opravdu krátce. A nadto možná psala pomalu a dlouho, z její hudby zato čiší náramná spontaneita. Skladby obsažené na albu vznikaly v letech 1931 až 1940 a jsou v nich slyšet silné ohlasy Debussyho, Janáčka a Bartóka − tedy mnohem starších kolegů, z jejichž vlivů se osobitý styl Kaprálové formoval.

Zároveň nelze jednoznačně identifikovat přímý hudební dopad Bohuslava Martinů, jehož jméno se zároveň s Kaprálovou obvykle vyslovuje jedním dechem.

Album otvírá dvouvětá Sonata appassionata z roku 1933, jejíž vášeň nezůstává skrytá jen v názvu. Od eruptivního začátku jí také proplouvá bartókovský duch, který z klavíru dělá tak trochu bicí nástroj − ovšem barevný a mnohotvárný. Křehké variace druhé věty si pak hrají s tempy a zahušťováním původního tématu.

Přibližně ve "zlatém řezu" desky jsou umístěna Dubnová preludia z roku 1937. Toto své vrcholné klavírní dílo Kaprálová věnovala pianistovi Rudolfu Firkušnému a dýchá z něj znalost Janáčkových klavírních cyklů i již takřka probuzená osobnost české skladatelky. Hudba je uvolněná, impresionisticky náladová, zároveň konkrétní a přesná. Kaprálová se "nevykecává", skládá kvalitně a vycizelovaně.

Na Dubnová preludia bezprostředně navazuje Šest malých variací na zvony kostela Saint-Étienne-du-Mont z roku 1938. V nich Kaprálová prozrazuje invenci i znalost kompoziční techniky blízké skladatelům meziválečné Paříže.

Tato tři díla tvoří základní osu, kolem níž se točí další kompozice na albu. Ať už se jedná o Pět klavírních skladeb, které Kaprálová napsala coby šestnáctiletá, nebo kratičkou Slavnostní fanfáru. Všechny prozrazují suverénní zacházení s hudebním materiálem, které je Kaprálové zdánlivě vlastní. Skutečnost je ovšem taková, že kromě talentu měla vynikající učitele − počínaje otcem Václavem přes skladatele Vítězslava Nováka až po Bohuslava Martinů.

Škoda že na albu označeném "kompletní hudba pro klavír" není vše. Chybějí Skladby z dětství a Tři skladbičky pro děti z roku 1937. Jakkoliv umístění dětských či dětem určených maličkostí mezi zralejší materiál je samozřejmě dramaturgický problém.

Čtyřiašedesátiletý klavírista Giorgio Koukl, který nahrávku pořídil, se systematicky věnuje klavírní hudbě Martinů. Natočení klavírního kompletu Kaprálové je pro něj logické z hlediska studia pramenů i stylové interpretace.

Koukl volí mírnější tempa, má energický úhoz a s pedálem pracuje uvážlivě. Lehce rozmlžený zvuk opřený o konkrétní linii vychází z charakteru hudby, ale jako by se odvolával také k osobnosti Vítězslavy Kaprálové a všem nenaplněným nadějím, které s její předčasnou smrtí odešly.